Před několika týdny jsem si stěžovala, že nevím, kam se můj čas ztrácí. Chvilku před tím jsem zaslechla na některé z hodin managementu o analýze času. Je to vlastně tabulka, do které zapíšeme vše, co za den uděláme.

Nevím přesně, jaké sloupečky jsme si říkali, že tam mají být, a tak jsem si udělala sloupečky, které tam chci mít já. První sloupeček udává, kdy jsem činnost začala dělat, druhý kdy jsem ji skončila. Třetí sloupeček je čas v minutách. Čtvrtý je krátký popis činnosti.

Poté následuje priorita. Tady mám občas problém přiřadit tu správnou ale obecně je škola s prioritou A, vše, co mi vydělává peníze, má prioritu B, a činnosti, které není nutno vykonat, ale mám z nich užitek jsou označeny prioritou C. Pokud se jedná o vyhozený čas (cesta, nicnedělání) tak nemá prioritu žádnou.

Další sloupeček hodnotí danou činnost a to známkou 1, 2 nebo 3. Možná spíše než činnost samotnou hodnotí moji náladu po dokončení. Jsem ráda, že jsem se téhle věci věnovala? Mám z toho dobrý pocit? Nebo mám pocit, že jsem se věci nevěnovala dostatečně?

Poslední sloupeček je potřebný pro výpočet hodnocení celého dne. Je to součin třetího a šestého sloupečku. Takhle sama o sobě hodnota nic neudává, ale je to důležitý mezivýsledek.

Na posledním řádku tabulky pro každý den se nacházejí tři údaje. Prvním je suma času, to znamená, jak dlouho jsem byla vzhůru. Poslední v řádku je suma posledního sloupce. Nejdůležitější je ale prostřední hodnota, je to hodnota v posledním sloupci posledního řádku vydělená celkovým časem. Číslo udává průměrné hodnocení všech činností dne a to s ohledem na jejich trvání. Je to celkové hodnocení dne, nabývá hodnot od jedné do tří. Dokonalý den bude mít hodnocení 1, den kdy se nic nedaří, bude ohodnocen trojkou.

Tím to ale nekončí. Celkové hodnocení dne mi sice řekne, jak jsem s časem naložila, jestli jsem ho vyhodila nebo smysluplně využila. Zajímavé je ale také se na vše podívat z dlouhodobého hlediska. Proto ze všech hodnot ještě vytvářím graf.

Aby graficky více vyniklo, kdy mám špatné dny a kdy dobré, udělám z hodnot nejdříve jakousi obrácenou hodnotu. Do grafu ke každému dni vlastně přiřadím hodnotu (3 – hodnocení dne). Tím dostanu graf, kde jsou dobré dny maxima funkce a špatné její minima.

Říká se, že analýzu času dělá jen člověk, který ho má opravdu hodně. A já s tím souhlasím. Sice si udělám krásnou analýzu toho, jak nakládám s časem, ale sami se podívejte na graf. Je tam nějaké zlepšení? Vidíte snad tendenci nahoru? Já teda rozhodně ne. Jen vidím neustálé kolísání nahoru a dolů. Jednou je úspěšný den, ale je následován neúspěšným. Je tedy analýza času vůbec k něčemu?

Ano, minimálně mně ano. Konečně vím, kam se ten můj čas ztrácí. :)

Možná to znáte, možná taky ne. Často se mi po velkých letních prázdninách stávalo, že jsem měla problém s psaním. Člověk chodící do školy neustále něco píše, ale jen po dobu deseti měsíců. Většinou s tím nemá problém, jenže pak přijdou dva měsíce volna a ruka si odvykne. Mě v září vždycky po chvilce rozbolela a bylo pro mě utrpení cokoliv delšího napsat. Ale pak jsem si zase zvykla a bylo po problému.

Poslední dobou jsem toho moc nenapsala, ale teď už nemluvím o papíře a tužce. Nepsala jsem žádné texty a přitom před třemi měsíci jsem za den napsala osm až deset tisíc znaků. Měla jsem důležitější věci na práci a to přemlouvání se. Musela jsem se přemlouvat, abych se učila na maturitu, následně na trochu komplikovanější přijímačky, které jsem měla až na konci srpna. Obojí jsem zvládla Nad očekávání.

Tři měsíce bez psaní, možná by mi mělo dělat problém vůbec něco vymyslet. Nebo by mě měla rozbolet hlava, přece s textem psaným rukou to bylo podobně. Když jsem vyšla ze cviku, nešlo to. Ale teď žádný problém není, píše se mi stejně lehce, jako když jsem psala naposled.

V poslední době jsem vůbec nevěděla, jestli dokážu zase nasadit takové tempo, jaké jsem měla před těmi třemi měsíci. Nevím, co čekat od školy, ale myslím si, že mi hlavně chybí režim jít do školy, přijít ze školy a pak psát. Letoškem se hodně věcí změní, ale doufám, že se mi podaří vytvořit si nový denní rozvrh, který bude fungovat.

Miluju psaní, vlastně dokonce i mnohem radši píšu, než mluvím. Když večer usínám, tak mi snad pokaždé přijde na mysl nějaký námět na článek. Dřív bych se sebrala a šla si hned napsat alespoň pár klíčových slov, ale dnes jsem líná. Přemýšlím nad tím, co napíšu, vlastně vymyslím celý článek, ale ráno už si na to nevzpomenu.

Jak jste na tom vy? Je pro vás těžké znovu začít psát? Znovu začít psát na papír? Znovu formulovat myšlenky?

Dnes večer nás čeká pálení čarodějnic. Pro některé je to den jako každý jiný, pro někoho je to tak trochu přivítání jara, někteří v tom vidí příležitost k opití se, pro jiné je to den, kdy se setká se svými přáteli.

Spolu s věkem se mění i pohled člověka na tuto událost. Když jsem byla malé dítě, chodila jsem spolu se svými sourozenci a strejdou na kopec nad vesnicí, kde byl jeden stánek s pivem, jeden s brambůrkami, ale hlavně obří hranice. Ačkoliv to teď nechápu, moc se mi tam líbilo a vždycky jsem se těšila, až zapálí hranici. Byla jsem schopná ji celý večer pozorovat a nikdy se mi nechtělo domů. Celá událost pro mě měla obrovské kouzlo.

Ale jakmile se ze mě stala náctiletá slečna, začalo mi vadit, že trávím tento neobvyklý den bez svých spolužáků a kamarádů. Já totiž bydlela ve městě a všichni, koho jsem znala, chodili na čarodějnice do městského lesoparku. Poprvé jsem si téměř vydupala, že chci být 30. dubna doma. Mělo to sice plno výhod, ale jednu obrovskou nevýhodu: musela jsem být doma mnohem dříve. Ale já byla ráda, že můžu být se svými kamarády. Byť jen mnohem kratší dobu než co směli oni.

Ve třinácti jsem odešla na internát a tak se třicátý duben stal jedním z nejdůležitějších dnů mého života. Potkala jsem totiž vždycky moje bývalé kamarády a spolužáky a bylo mi s nimi dobře. Nejdříve nad kelímkem koly, v pozdějších letech s lahví zelené. Naposled předloni jsem s nimi strávila tento večer/noc.

Loni jsem si ale skoro ani nevšimla, že je třicátý duben. Měla jsem v té době jednoho pseudo-přítele, takže jsme se sice šli do našeho městského lesoparku podívat, dokonce jsem i potkala mé staré známé, ale pak jsme šli zase domů. To bylo poprvé, kdy jsem litovala, že jsem s ním a ne sama. Poprvé, ale ne naposled. :)

A co letos? No, asi se zase půjdu podívat do našeho slavného lesoparku, kouknu na malinkatou hořící hranici, kopím si koblížky se skořicí, které jím vždy přesně po roce, pozdravím své známé a pak půjdu domů. A potom strávím celkem normální večer s mým přítelem, se kterým znamená normální večer něco jedinečného, ačkoliv už jsem s ním strávila nesčetně moc večerů. Letos nebudu truchlit, že jsem se u hranice nezdržela déle. Letos je mi to fuk.

Kam se to kouzlo hořící hranice s čarodějnicí na vrcholu ztratilo? Jen tak se vypařilo? V čem je to jiné? Proč už to není takové? Možná za to může přibývající věk a trochu se měnící pohled na svět. Za dalších dvacet let budu třicátý duben z duše nenávidět? Ale to snad ne…

A jak jste na tom vy? Plánujete někam vyrazit? Opít se? Nebo večer strávíte doma a budete důvod k oslavě ignorovat?