Dnes večer nás čeká pálení čarodějnic. Pro některé je to den jako každý jiný, pro někoho je to tak trochu přivítání jara, někteří v tom vidí příležitost k opití se, pro jiné je to den, kdy se setká se svými přáteli.

Spolu s věkem se mění i pohled člověka na tuto událost. Když jsem byla malé dítě, chodila jsem spolu se svými sourozenci a strejdou na kopec nad vesnicí, kde byl jeden stánek s pivem, jeden s brambůrkami, ale hlavně obří hranice. Ačkoliv to teď nechápu, moc se mi tam líbilo a vždycky jsem se těšila, až zapálí hranici. Byla jsem schopná ji celý večer pozorovat a nikdy se mi nechtělo domů. Celá událost pro mě měla obrovské kouzlo.

Ale jakmile se ze mě stala náctiletá slečna, začalo mi vadit, že trávím tento neobvyklý den bez svých spolužáků a kamarádů. Já totiž bydlela ve městě a všichni, koho jsem znala, chodili na čarodějnice do městského lesoparku. Poprvé jsem si téměř vydupala, že chci být 30. dubna doma. Mělo to sice plno výhod, ale jednu obrovskou nevýhodu: musela jsem být doma mnohem dříve. Ale já byla ráda, že můžu být se svými kamarády. Byť jen mnohem kratší dobu než co směli oni.

Ve třinácti jsem odešla na internát a tak se třicátý duben stal jedním z nejdůležitějších dnů mého života. Potkala jsem totiž vždycky moje bývalé kamarády a spolužáky a bylo mi s nimi dobře. Nejdříve nad kelímkem koly, v pozdějších letech s lahví zelené. Naposled předloni jsem s nimi strávila tento večer/noc.

Loni jsem si ale skoro ani nevšimla, že je třicátý duben. Měla jsem v té době jednoho pseudo-přítele, takže jsme se sice šli do našeho městského lesoparku podívat, dokonce jsem i potkala mé staré známé, ale pak jsme šli zase domů. To bylo poprvé, kdy jsem litovala, že jsem s ním a ne sama. Poprvé, ale ne naposled. :)

A co letos? No, asi se zase půjdu podívat do našeho slavného lesoparku, kouknu na malinkatou hořící hranici, kopím si koblížky se skořicí, které jím vždy přesně po roce, pozdravím své známé a pak půjdu domů. A potom strávím celkem normální večer s mým přítelem, se kterým znamená normální večer něco jedinečného, ačkoliv už jsem s ním strávila nesčetně moc večerů. Letos nebudu truchlit, že jsem se u hranice nezdržela déle. Letos je mi to fuk.

Kam se to kouzlo hořící hranice s čarodějnicí na vrcholu ztratilo? Jen tak se vypařilo? V čem je to jiné? Proč už to není takové? Možná za to může přibývající věk a trochu se měnící pohled na svět. Za dalších dvacet let budu třicátý duben z duše nenávidět? Ale to snad ne…

A jak jste na tom vy? Plánujete někam vyrazit? Opít se? Nebo večer strávíte doma a budete důvod k oslavě ignorovat?

Dnes je Den svatého Patrika. Je to irský státní svátek, který se pomalu rozšířil po celém světě. Oblíbený je především v USA, Kanadě a Austrálii, ale ani v jedné ze zemí není státním svátkem. Každoročně se 17. března slaví na počest patrona Irska, kterým je právě svatý Patrik. Tento den se celý nese v zeleném oparu, protože právě zelená je symbolem svatého Patrika a celého Irska.

Stoupence svatého pastýře poznáte celkem jednoduše, jeho symbolem je zelený trojlístek. Lidé si ho malují na obličej nebo si jím zdobí oděv. Typická zelená barva je ale použita v tento den i jinak a to především nošením zeleného oblečení nebo požívání zeleného jídla a nápojů.

A jak jsem zelený den prožila já? Ráno jsem vstala a bezmyšlenkovitě sáhla po prvním triku, co mi přišlo pod ruku. Po cestě na snídani jsem si všimla zelené barvy mého trika a já si uvědomila, že je dnes sedmnáctý březen. Zrovna včera jsme se o tom při večeři bavili a já tvrdila, že tu nic zeleného nemám.

Po snídani jsem si ještě vzala zelené náušnice, když už, tak pořádně. Ve škole mě čekalo jen pět hodin a tak byla i moje nálada zelená. Cítila jsem, že dneska bude fajn den.

Hned po škole jsem řešila dilema, jestli se mám celý den učit na zítřejší důležitou klausuru z dějepisu nebo ne, ale nakonec jsem usoudila, že se tím nebudu trápit a že si udělám pěkný den. Venku bylo sice pod mrakem, ale teplota se vyšplhala až neuvěřitelně vysoko.

Vyměnila jsem kalhoty za světlé šaty, oblékla si hnědé punčochy a po dlouhé době jsem na sebe navlékla své červené jarní sáčko. Jen jsem měla trochu dilema, jaké boty si vezmu. Měla jsem namířeno do lesa, tam bude určitě bláto, takže jsem po chvilce váhání zvolila vysoké zimní boty, které jdou dobře omýt.

Můj cíl byl jasný. Projdu se až na Sonnenstein, což je část města, která se nachází na kopci za lesem. Les je dlouhý a já budu mít čas přemýšlet.

Přesně jak jsem předpokládala, všude bylo plno bláta. Stromy ještě nemají listy, takže les působil trochu smutně, ale mojí náladu to nezkazilo. Viděla jsem ty malé náznaky přicházejícího jara, sněženky, bledule a dokonce i pár sedmikrásek. Kousek před místem, kde cesta zase vylézá z lesa, jsem spatřila dvě černé veverky. Skákaly ze stromu na strom a pohled na ně mě donutil zastavit se. Civěla jsem na ně dobrých pět minut, ale bylo krásné vidět, že příroda neumřela. Že stále existují jiní tvorové než lidé, že je dlouhá zima nezahubila.

Když jsem došla na konec lesa, tak jsem se rozhodla, že má cesta bude pokračovat k řece. Podél Labe se táhne upravovaná cyklostezka s pěší zónou a na jaře je to plné lidí, ale dnes jsem potkala jen dva postarší páry, které se stejně jako já kochali předjarní atmosférou. Nebo časně jarní?

Má procházka dospěla ke konci. Vrátila jsem se domů s hřejivým pocitem, vyčištěnou hlavou a s trochou nového elánu do života. Možná i trochu s výčitkami, že jsem ten dějepis tak rychle vzdala. Propadnu, ale to nevadí. Můžu si to dovolit.

A na co myslím teď? Zelená 17. Března? To jasně poukazuje na přicházející jaro. Zelená je barva naděje. Barva nového. Barva klidu. Barva jara.

Koukněte z okna… Vidíte něco? Vidíte blankytně modrou oblohu s několika málo zářivě bílými mráčky? Vyjděte ven, někoho potkáte. Někoho, na koho jste čekali celou zimu.

Ptáte se, co se děje? Je teplo, svítí slunce a okolní svět se na vás usmívá? Jak to, že je ten úsměv nakažlivý? Vždyť i vám se koutky úst povytáhly nahoru. Nevíte, čím to je? Tak já vám to povím, to pomalu došlo na střídání ročního období. Krutá a nekonečná zima pomalu odchází a dělá místo usměvavému jaru.

A jaké vlastně jaro je? Především krásné. Jaro probouzí přírodu a to včetně lidí. Dodává jim novou chuť do života, radost a inspiraci. Po dlouhé zimě konečně vidí, že může být pěkně, že i příroda není jen krutě studená a prázdná.

Rána jsou najednou krásná. Při probouzení svítá, a když vyjde člověk ven, už je světlo. Žádná temná a nepřívětivá rána, ale světlá a přátelská.

Příroda se probouzí, ráno zpívají ptáci a při procházce kolem Labe můžeme vidět sněženky. Usmívá se na nás jejich bílý květ. Jsou to jen maličkosti, ale všechny upozorňují na fakt, že jaro je tu a zimu vytlačí do jiných krajů.

Mám radost z jara, mám radost, protože můžu vyměnit zimní bundu za mnou milované červené sáčko, plánovat výlety po krásách Českého středohoří a po těch kopečkách tam na jih od Prahy, můžu se těšit na první výlet na kole.

A navíc jaro uteče rychle a pak přijde léto, ve kterém se odehrají zásadní změny mého života. První zásadní změny. Netěším se, to ne, ale láká mě to.