Člověk má hned pět smyslů.  Jsou jimi chuť, hmat, sluch, zrak a čich. Zamysleli jste se někdy nad tím, že byste některý z nich ztratili? Který smysl je pro vás ten nejdůležitější, ten, bez kterého byste se rozhodně neobešli?

Nedovedu si představit život bez žádného z pěti vyjmenovaných smyslů, ale přesto má u mě každý smysl jinou prioritu. Chuť a čich jsou si svým způsobem hodně podobní. Jídlo cítíme a pak ho chutnáme. Chuť a čich sice patří k sobě, ale radši bych byla bez chuti než bez čichu. Když nebudu mít chuť, stále si budu moci přivonět ke všem jídlům, ale sotva budu ochutnávat květiny, abych zjistila, jak voní. Pro mě je nejpostradatelnějším smyslem chuť, jen o něco více je pro mě důležitý čich.

U zbylých tří smyslů nevím, jak je seřadit. Vždy když vyberu jeden, který je mi přednější než ostatní, uvědomím si, co všechno mi ostatní smysly přináší.

Nejdříve jsem chtěla napsat, že nejpřednější je zrak. Nevidět svět je pro mě nepředstavitelné. Žít celý život v temnotě, nemoci číst knížky, nevidět tváře mých přátel. Nevidět krajinu kolem mě, nikdy nespatřit mraky plující krajinou. Už nikdy nepořídit žádnou fotku, kterou bych mohla vidět. Nevidět na monitor, nemoci psát.

Jenže pokud dám přednost zraku před sluchem, už nikdy neuslyším žádnou hudbu. Už nikdy neuslyším zvuk piána a ani žádné basy. Už nikdy neuslyším tu nejkrásnější větu: Miluju tě. Nikdy neuslyším hučet vodu tekoucí přes jez, šumění lesa, zpěv ptáků, ani zamňoukat kotě.

Ale co teprve, když dám přednost ostatním smyslům před hmatem? Hmat přeci není jen dotek prstů na různých materiálech. Je to také pocítit objetí, cítit polibek. Nedokážu si představit život, kdy bych se dotýkala všeho možného a nic necítila. Kdyby se mě někdo dotýkal a já to necítila.

Takže který smysl je ten nejdůležitější? Chtěla jsem říci zrak, ale vzápětí jsem si uvědomila důležitost hmatu. Ale ani sluch není postradatelný. Asi bych dokázala žít bez čichu a chuti. Bylo by zvláštní necítit vůně kolem sebe a necítit chuť jídla, které jím. Ale v porovnání se ztrátou zraku, sluchu nebo hmatu je to zanedbatelné.

Koukněte z okna… Vidíte něco? Vidíte blankytně modrou oblohu s několika málo zářivě bílými mráčky? Vyjděte ven, někoho potkáte. Někoho, na koho jste čekali celou zimu.

Ptáte se, co se děje? Je teplo, svítí slunce a okolní svět se na vás usmívá? Jak to, že je ten úsměv nakažlivý? Vždyť i vám se koutky úst povytáhly nahoru. Nevíte, čím to je? Tak já vám to povím, to pomalu došlo na střídání ročního období. Krutá a nekonečná zima pomalu odchází a dělá místo usměvavému jaru.

A jaké vlastně jaro je? Především krásné. Jaro probouzí přírodu a to včetně lidí. Dodává jim novou chuť do života, radost a inspiraci. Po dlouhé zimě konečně vidí, že může být pěkně, že i příroda není jen krutě studená a prázdná.

Rána jsou najednou krásná. Při probouzení svítá, a když vyjde člověk ven, už je světlo. Žádná temná a nepřívětivá rána, ale světlá a přátelská.

Příroda se probouzí, ráno zpívají ptáci a při procházce kolem Labe můžeme vidět sněženky. Usmívá se na nás jejich bílý květ. Jsou to jen maličkosti, ale všechny upozorňují na fakt, že jaro je tu a zimu vytlačí do jiných krajů.

Mám radost z jara, mám radost, protože můžu vyměnit zimní bundu za mnou milované červené sáčko, plánovat výlety po krásách Českého středohoří a po těch kopečkách tam na jih od Prahy, můžu se těšit na první výlet na kole.

A navíc jaro uteče rychle a pak přijde léto, ve kterém se odehrají zásadní změny mého života. První zásadní změny. Netěším se, to ne, ale láká mě to.

Jedna molekula vody. Obklopená nekonečným množstvím dalších molekul vody. To vše obohaceno o částečky bahna a různého jiného bordelu. Plno částic látek, které ani vzdáleně vodu nepřipomínají. Třeba částečky bahna, bláta a písku. Tohle vše a mnohem víc si jen tak klidně plynulo krajinou. Proč tomu tak bylo, to nikdo neví. Prostě to tak bylo.

Na pohybující se vodní hladinu padalo listí a bílé části odkvetlého topolu. Občas už přes bílé chuchvalce nebyla vidět voda, ale stále si plula krajinou. Postupně přibývala a hloubka vody se zvětšovala.

Zničehonic začalo všechno zpomalovat, jako by to bylo něčím brzděno. Hloubka se ještě více prohlubovala. Ale voda se nenechala zastavit úplně, drala dál a nakonec začala padat. Voda padala a byla následována kousky bílých chuchvalců. Nakonec dopadla na písčitobahnité dno, promíchala se s ostatní vodou a utvořila pěnu.

Pod jezem bylo mělko. Voda sahala sotva po kotníky a na některých místech se dokonce utvořili písčité ostrůvky. Ale nic na nich nerostlo. Občas voda stoupne a ostrůvky zmizí spolu se všemi rostlinami, které se tam snažily vyrůst.

Voda tu jednou prošla a už se sem nikdy znovu nevrátí. Aspoň ne v takovém složení. Možná by se i dalo říci, že se sem nevrátí v tomto životě, ale až v tom dalším. Voda jde totiž do nebe a pak se zase vrátí na zem. Je to jakýsi druh převtělování a dokonce je i vědecky dokázán.

A pak že je reinkarnace blbost!