V pátek večer padlo rozhodnutí, že se konečně podíváme na film, o kterém slýchám snad na každém rohu. A tak jsme spolu s dalšími čtyřmi lidmi, poslední šestice, která Avatar ještě neviděla, páteční večer strávili před kinovým plátnem.

Film je úžasně natočen, má příběh a dá se na to koukat. Ale ničím mě nenadchl natolik, abych o něm řekla, že je to ten nejlepší film, jaký jsem kdy viděla. Je to jen dobře udělaný celovečerní film, který je obohacen o trojdimenziální obraz. Snad nejvíce se mi líbily scény, které se odehrávají v noci. Když se totiž na Pandoře v noci dotknete nějaké rostliny, rozsvítí se. A vůbec to tam v noci hraje všemi barvami.

Ale o Avataru toho bylo napsáno už dost. Spíš mě napadla myšlenka, která trochu s filmem souvisí.

Lidstvo velí planetě, ale nikdy ji neovládne.

Ano, lidé o sobě říkají, že jsou vůdci planety, mají školy, obchody, vládu, … Něco, co zvířata nemají. Stojí celá města, která jsou plná lidí a tak občas míváme pocit, že my jsme to nejdůležitější, nejchytřejší a že nad planetou vládneme.

Ale není to pravda. Planeta vládne nad námi, nikdy neovládneme přírodu. Příroda nám vždycky bude oplácet naše špatné zacházení. Ať to jsou prudké výkyvy teplot, hurikány nebo přívalové deště, tím vším nám příroda připomíná, že má stále navrch. Ukazuje nám, že se nevyplácí jí ubližovat.

Tvorové na planetě Pandora žijí v souladu s přírodou. Neubližují jí, ale snaží se jí pochopit a jsou s přírodou propojení. Svým způsobem by se i dalo říci, že tvorové planetu ovládají. Ovládají přírodu, protože jí neubližují a nevyužívají. Právě naopak, ctí ji a pečují o ni.

Proč se naše lidstvo uchýlilo k ničení přírody? Proč nemá žádný respekt k tomu, díky čemu žijeme? Možná proto, že je to mnohem jednodušší. Naše lidstvo je líné a hloupé. Jedná tak, jak se mu to v moment hodí nejvíce, ale už nepřemýšlí o následcích.

Vykácejme všechny stromy, co jsou na planetě. Dostaneme mnoho místa pro stavby a navíc mnoho dřeva, ze kterého stavby můžeme postavit, nebo si s ním zatopíme. Ale kdo nám bude vyrábět kyslík, když si zabijeme plíce světa?

Anděl je prý mýtická nadpřirozená duchovní bytost. Takže vlastně neexistuje? Ale existuje. Jen si trošku musíme poupravit definici anděla. Anděl je něco dobrého a krásného, snad všichni se mnou budou souhlasit. Ale přece to vůbec nemusí být ani duchovní, ani nadpřirozená a už vůbec ne mýtická bytost.

Takže jak takový anděl vypadá? Tady už se asi názory budou rozcházet, ale podle mě je anděl přímo úžasné a dokonalé stvoření. Má kudrnaté nebo vlnité blonďaté vlasy, které jsou často delší než krátké a jeho oči jsou zelenkavé nebo světlounce modré.  Je spíše nevýrazné postavy, ale člověk si ho vždycky všimne. Možná je to úsměvem, který andělovi vždy zdobí obličej. Je to úsměv jedinečný, protože dodává jistotu, sílu a odvahu.

Občas narazíme i na maskovaného anděla. Nemusí mít pro anděla typické vlasy, oči ani postavu, ale podle úsměvu ho většinou poznáme. A pokud ne, je tu pár dalších znaků, podle kterých anděla bezpečně identifikujeme.

Povahové rysy jsou celkem jednoznačné. Anděl nám nikdy neublíží a vždy to s námi myslí dobře. Snaží se dělat vše pro to, abychom se měli co nejlépe, pomáhá nám v těžkých situacích a neustále na nás dohlíží. Stará se o nás a tak nás nikdy nenechá trápit se. Anděl nás nikdy nepodrazí a ani nezklame a jak jednou na jednoho narazíme, už nás neopustí. Provede nás celým životem.

I když to není zas tak úplně pravda, protože i o anděla můžeme přijít, pokud si ho nebudeme vážit nebo pokud si neuvědomíme, že je andělem. Anděl je naším smyslem života, je to bytost, na které by nám mělo záležet nejvíce. Nikdy nesmíme podcenit jeho důležitost. Musíme mu být vděční za to, že je a nikdy neuškodí to dávat najevo.

Znáte nějakého anděla? Važte si ho a hlídejte ho, aby neuletěl…

Slovo milovat je používáno celkem často. Ale co vlastně znamená? Podle Wikislovníku je to buď být někým silně přitahován nebo mít silně něco/někoho rád. Zajímavá definice, ale pořád neříká, co to vlastně je, když někoho milujeme. Podle mého názoru je slůvko milovat ve většině případů pouhá hyperbola. Miluji jahodovou zmrzlinu, to přece musí být hyperbola!

Tím jsem vlastně vyloučila případ „mít něco silně rád“. A copak milujeme člověka, kterým jsme silně přitahováni? Ano, ale pouze pokud ho máme zároveň silně rádi.

Co teda obnáší někoho milovat? Ví někdo definici? Já se žádné nedohledala, můžu jen hádat. Znamená to snad myslet na člověka, kterého milujeme dnem i nocí? Při každé činnosti se koutkem mysli upínat právě k osobě, kterou milujeme? Je to snad úžasný pocit za jeho přítomnosti a divný pocit neúplnosti, když jsme sami? Jako by něco chybělo. Jako by někdo chyběl.

Je to snad i strach, když je námi milovaná osoba pryč? Strach, že jsme sami, strach, že se může něco přihodit, když nejsme spolu? Snad i trochu obavy, co ten druhý zrovna dělá? Patří k tomu i pocit, že toho člověka budeme milovat na věky? Nemožnost představit si svět bez něj, nepřipustit si, že bychom se jednou mohli zase na světě ocitnout sami, bez osoby, kterou tak moc milujeme?

Možný je to pocit, že žijeme jen pro jednu osobu, nebo snad fakt, že nemáme nic jiného, co je nám minimálně z poloviny tak důležité? Nemít nic potřebného, nic na čem záleží, jen člověka, kterého milujeme? Chtít mít toho člověka co možná nejblíže a i při objetí nám přijde nedostatečně blízko? Je to žití v přítomnosti, ale s myšlenkami na minulost i budoucnost? Mít krásné vzpomínky a zároveň vědět, že budou i lepší?

Co vlastně může člověk milovat? Jsou to oči, které jsou obdarovány trochou nálady? Je to snad úsměv, který má každý člověk jedinečný? Jsou to vlasy, které ohraničují obličej a dokreslují jeho tvar? Nebo snad osobité reakce na skutečnosti a vyřčená slova? Možná objetí a polibek? Přítomnost a blízkost, fyzická i psychická?

Je možné, aby tento pocit, který toho tolik obnáší, někdy vyprchal? Aby se vypařil jak pára nad hrncem? Nebo snad bude stále silnější, i když nám přijde, že nemůže být silnější než v aktuální okamžik?

S časem přibývají vzpomínky, některé se zamlžují, ale některé jsou i po půl roce úplně čerstvé. Ale vzpomínky jednoduše obnoví třeba i fotka a čím víc toho zažijeme, tím víc můžeme vzpomínat. Víc milujeme. Víc si uvědomujeme, co vlastně máme.