Možná to znáte, možná taky ne. Často se mi po velkých letních prázdninách stávalo, že jsem měla problém s psaním. Člověk chodící do školy neustále něco píše, ale jen po dobu deseti měsíců. Většinou s tím nemá problém, jenže pak přijdou dva měsíce volna a ruka si odvykne. Mě v září vždycky po chvilce rozbolela a bylo pro mě utrpení cokoliv delšího napsat. Ale pak jsem si zase zvykla a bylo po problému.

Poslední dobou jsem toho moc nenapsala, ale teď už nemluvím o papíře a tužce. Nepsala jsem žádné texty a přitom před třemi měsíci jsem za den napsala osm až deset tisíc znaků. Měla jsem důležitější věci na práci a to přemlouvání se. Musela jsem se přemlouvat, abych se učila na maturitu, následně na trochu komplikovanější přijímačky, které jsem měla až na konci srpna. Obojí jsem zvládla Nad očekávání.

Tři měsíce bez psaní, možná by mi mělo dělat problém vůbec něco vymyslet. Nebo by mě měla rozbolet hlava, přece s textem psaným rukou to bylo podobně. Když jsem vyšla ze cviku, nešlo to. Ale teď žádný problém není, píše se mi stejně lehce, jako když jsem psala naposled.

V poslední době jsem vůbec nevěděla, jestli dokážu zase nasadit takové tempo, jaké jsem měla před těmi třemi měsíci. Nevím, co čekat od školy, ale myslím si, že mi hlavně chybí režim jít do školy, přijít ze školy a pak psát. Letoškem se hodně věcí změní, ale doufám, že se mi podaří vytvořit si nový denní rozvrh, který bude fungovat.

Miluju psaní, vlastně dokonce i mnohem radši píšu, než mluvím. Když večer usínám, tak mi snad pokaždé přijde na mysl nějaký námět na článek. Dřív bych se sebrala a šla si hned napsat alespoň pár klíčových slov, ale dnes jsem líná. Přemýšlím nad tím, co napíšu, vlastně vymyslím celý článek, ale ráno už si na to nevzpomenu.

Jak jste na tom vy? Je pro vás těžké znovu začít psát? Znovu začít psát na papír? Znovu formulovat myšlenky?

Stává se vám někdy, že něco píšete, ale najednou nevíte, co dál? Potřebujete malinko popostrčit, abyste se pohnuli z místa? Mně se to občas stane. Ale mám kouzelnou krabičku, která mě dostane z nesnází.

Jak taková krabička vypadá? Neměla by být moc velká, aby nezabírala zbytečně moc místa. Uvnitř skrývá větší množství slov. Slova jsou napsaná na malých papírcích a v nouzi si nějaký vytáhneme. Například já mám v krabičce různá slova napsaná mými přáteli. Vedlejší efekt je, že poznám jejich písmo, a když vytáhnu slovo, vždycky si na někoho vzpomenu.

Pokusím se vám ukázat, jak to vypadá v praxi. Píšu nějaký text, jako právě teď. Najednou mám nouzi o další směr, kterým se vydám a tak sáhnu do krabičky a vytáhnu si slovo.

lovosan

No, to není zrovna nejlepší příklad, ale zkusím vysvětlit, co následuje po vytáhnutí slova. Moje pravidla jsou taková, že nemusím použít přímo slovo, které si vytáhnu, ale díky tomuto slovu se dopracuji odvozováním k nějaké myšlence, kterou v článku použiji. Takže nakonec se může stát, že mi velice pomůže i slovo, které s textem, co zrovna píšu, vůbec nesouvisí.

Lovosan je slovo napsané mým přítelem. V první řadě poznám rukopis a vzpomenu si na něj. Následně začnu uvažovat o tom, co to je a jak to souvisí s tím, co právě píšu.

Lovosan je hnojivo. Je to látka, která podporuje růst rostlin. Rostliny by vyrostly i bez hnojiva, ale měly by to obtížnější. A spojitost je tady! Když píšeme, je to, jako by rostla květina. Pomalu se text rozvíjí a roste, až je jednou celý. Občas je ale těžké, aby vyrostl další odstavec. A pak použijeme krabičku se slovy. Pomůže textu se rozrůstat.

Zkusíme další slovo.

alkohol

Kupodivu zase slovo od mého přítele, ačkoliv papírky popsané jeho rukou tvoří velmi nízkou část. Ale hned mě to vede k další myšlence. Někteří spisovatelé tvrdí, že jim alkohol otevírá mysl. Že jim pomáhá psát. Podle mého názoru je to blbost, alkohol rozhodně psaní nepomáhá, spíše naopak. Je blbost se opít, když nevíme, jak v psaní pokračovat. Mnohem lepší je sáhnout si do krabičky pro jedno slovo, které nám ukáže další cestu. Pomůže nám dívat se na věc z jiné strany. Často z takové, o které jsme vůbec neměli zdání.

Podle mého názoru krabička dělá psaní zábavnějším. Často se mi stane, že vytáhnu slovo, které je úplná blbost a to mi vykouzlí úsměv na tváři. Zbaví mě to pocitu bezmocnosti, že nevím jak dál. Možná vám to celé přijde jako blbost a zbytečnost, ale já na svojí kouzelnou krabičku nedám dopustit. Je to hned po notebooku to nejdůležitější, co mám (teda aspoň co se věcí týče, osoby jsou zase jiná kategorie…). Umožňuje mi to dělat to, co mě baví. Psát. Psát bez záseku a bez nouze o myšlenky.