Z bílého nebe k zemi pomalu padala sněhová vločka. Malý krystalek zmrzlé vody, který je znám svou dokonalou krásou. Vločka padala, padala, až svou pouť zakončila na zemi. Nebyla sama. Zanedlouho byla následována mnoha dalšími vločkami.

Všechny měly něco společného – byly bílé, krásné a dokonalé. Nejdříve padaly pomalu a osamoceně, ale postupně sněžení přibývalo na síle. Okolí potemňovalo, protože se světlo nemohlo prodrat skrz hustě padající vločky. Ať se člověk podíval kamkoliv, všude viděl jen bílo.

Sněžilo opravdu hustě a tak se zanedlouho po celém okolí utvořila vrstvička chladného a bílého sněhu, a jak se zvětšovala, ukrývala pod sebou celý svět a zjemňovala hrany celé přírody. Vše vypadalo stejně, sníh zakryl úplně všechny struktury a tvary. Stěží se dalo poznat, co se pod vrstvou sněhových vloček ukrývá.

Ale všechno má svůj konec a dokonce i sněhové vločky obloze došly. Pomalu ubývalo padajících krystalků vody a nakonec na obloze vysvitlo sluníčko, které proměnilo bílé nebe na blankytně modré.

Celá příroda se změnila. Už nebylo smutné a potemnělé, slunko rozzářilo nánosy sněhu, už to nebyla jen bílá vrstva zakrývající celé okolí. Všechno se nádherně třpytilo, sníh byl plný slunka, sněhové vločky odrážely světelné paprsky a tak zima ukázala i svou hezkou tvář.

Při chůzi to pod nohama křupalo. Ale nebylo to žádné ostré křupání, bylo jemné a kouzelné jako celé okolí. Stalo se obtížným vnímat zimu a ten ledový vzduch, protože veškerou pozornost upoutala nádhera zasněžené krajiny. Pozornost připoutala tajemnost a síla sněhu, jeho bílý a třpytivý půvab, zářivé drobné vločky, ze kterých se pokrývka skládala.

Jezero bylo zamrzlé, okolní krajina zasněžená a ve vzduchu se vznášely sněhové vločky. Dopadaly na hladinu jezera a tam tvořily slabý bílý povlak. Bylo brzo ráno a tak tu ještě nikdo nebyl, ale co nevidět se tu objeví děti z vesnice a budou vyvádět na ledě. Některé budou hrát hokej, jiné budou jen tak bruslit a ty ustrašenější se budou jen klouzat. Jezero bylo rozlehlé a tak bylo mnoho místa pro všechny.

Šel jsem po cestě, která se táhla podél jezera, a vzpomínal na své mládí. Ne každý rok jezero zamrzlo, ale na zimu jsem se vždycky těšil. Těšil jsem se na sníh a hlavně na Vánoce. S roky mé nadšení opadlo, sníh mi připadá nudný a zima je vlezlá. Člověk nemůže chodit na dlouhé procházky, protože by zmrznul.

Pokračoval jsem v procházce kolem jezera a mezitím se vrstva ledu zmenšovala, až zmizela úplně. I sníh najednou začal tát. Vysvitlo sluníčko, oteplilo se a příroda se začala probouzet. Po pár krocích jsem viděl první poupata drobných kvítků v trávě a dokonce i stromy se probouzely k životu. Zanedlouho byly na stromech z poupat nádherné květy, od jemně žlutých, přes čistě bílé až po sladce růžové. Slunko mě hřálo do zad a nutilo mě k úsměvu.

Jaro mám rád už odjakživa. Je úžasné pozorovat, jak se příroda probouzí, jak ukazuje celému světu svou krásu a dokonalost. Člověk se probouzí spolu s přírodou, najednou má chuť žít a je rád, že dlouhá zima pominula.

Květy na stromech se přeměnily v plody. Bylo horko a jezero bylo plné koupajících se dětí. Já pokračoval v cestě kolem jezera a užíval si paprsků slunce dopadajících na mou kůži. Bylo horko, ale mně to nevadilo, měl jsem horko rád. Začalo být dusno a po chvíli se spustil silný déšť. Po horkém dni to bylo skvělé osvěžení pro celou přírodu.

Listy začaly žloutnout a horké ovzduší se ochladilo. Příroda usínala a já spolu s ní. Nechtěl jsem zimu, ale pomalu přicházela. Kopce kolem jezera hrály všemi barvami, od zelené, přes žlutou a červenou až po hnědou. Byl to nádherný pohled, ale stromy upozorňovaly, že se celá příroda chystá ke spánku.

Listy ze stromů opadaly a vzduch se prudce ochladil. Kolem mě začaly poletovat drobné vločky sněhu. Zima byla tady a já se vrátil tam, kde jsem svou procházku kolem jezera začal.

Ležel jsem v posteli a přemýšlel, jestli už nemám vstát. Bylo sice už pozdě, ale mně se ještě vstávat nechtělo. Znáte to, když si řekněte „ještě pět minut“ a nakonec je to několik hodin? U mě to bylo skoro každý den, ale nešlo se tomu ubránit.

Jediné, co mě z postele bezpečně vyhnalo, byl hlad. Zakručelo mi v břiše a tak jsem vstal a podíval se z okna. Stačil jediný pohled a hned jsem měl o kapku lepší náladu, přes noc napadl sníh a tak se mi naskytl pohled na závěje zářivě bílého sněhu. Vše ještě zkrášlovalo slunce, které se dnes výjimečně neschovávalo za mraky. Obloha byla blankytně modrá a po krátkých dnech bez slunce jsem si skoro myslel, že se mi vše jenom zdá.

Najednou jsem dostal chuť jít stavět sněhuláka. Ale sám nepůjdu, kdo by šel se mnou? Vzápětí mě napadl můj mladší brácha, určitě ještě spí.

Ale nespal. Když jsem přišel dolů do kuchyně, už snídal. Na stole byl věnec se čtyřmi zapálenými svíčkami, který mě upozornil na fakt, že už jen pár dní a máme tu Štědrý den. Letos jsem v klidu, začal jsem s nákupem dárků brzy, je to lepší než se stresovat na poslední chvíli a hlavně je z čeho vybírat.

Uvařil jsem si čaj, ukrojil vánočku a posadil se proti bráchovi. Někdo mi tu chyběl, ale s tím já nemohl nic dělat. Když jsem navrhl, že bychom mohli po snídani jít postavit sněhuláka, ihned nadšeně souhlasil.

Zakousl jsem se do vánočky a v zápětí jsem se zarazil. Máslo. Úplně jsem na něj zapomněl. Velmi nerad jsem se zvedl a došel si do ledničky pro máslo. Vánočka pak chutnala o poznání lépe.

„Tak za pět minut ať jsi tady a oblečený, jinak jdu sám!“ pověděl jsem bráchovi, když jsem dojedl a poté jsem šel zase nahoru.

Oblékl jsem bundu, našel rukavice a kouknul na mobil, jestli se někdo neozval. Nikdo, jak nečekané. Šel jsem znovu dolů, snažil se na to nemyslet a k mému překvapení tam čekal již oblečený brácha. Rozhodli jsme, že sněhuláka postavíme před domem u silnice, abychom ho měli pod dozorem.

První koule se nám vůbec nepovedla, ale ta druhá už byla použitelná. Sněhu bylo dost, bořili jsme se až po kolena a tak jsme měli i dostatek materiálu na velkého sněhuláka, žádného vychrtlého chuděrku, který se potkává na každém rohu. Když bylo tělo hotové, brácha odněkud přinesl kamínky, které posloužily jako knoflíky, oči, pusa a dva dokonce i jako nos. Sněhulák ve finále vypadal trochu jako prase. Ještě větvičku do ruky a máme hotovo. Bylo na čase, já už měl všechno úplně mokré, a začínala být mi i zima.

„Tak honem domů do tepla, uvaříme si čaj a sníme mamce všechno cukroví,“ zavelel jsem a on výjimečně i poslechl.

Když jsem se ocitl v teple a převlékl se do suchého, cítil jsem se po dlouhé době dobře. I když byly časy, kdy jsem se cítil i mnohem lépe.