Nový rok je tady, starý nás opustil. Přišel čas předsevzetí, začátků, konců, přání a změn. Podle některých.

Na Nový rok si lidé dávají předsevzetí. Konečně začnu s tou dietou, budu se letos víc učit a taky budu provozovat více sportu. Plno předsevzetí, většina má jednu věc společnou – jsou úplně zbytečné, předsevzetí vydrží den, dva. Ale nový rok, to je takový milník, kdy je vhodná chvíle říci si, že všechno špatné zůstane za námi a začneme od znova a dobře.

Často mají lidé dojem, že s dalším rokem přijde změna. Že bude vše najednou úplně jiné. Ale co bude jiné? Snad jen poslední číslice data.

Podle mého názoru není konec roku ani začátek dalšího žádná velká událost. Jsou to jen dva běžné dny, vlastně to samé jako poslední a první den měsíce. Nepotřebuju to zuřivě oslavovat, dávat si miliony předsevzetí a plánovat velké změny. To je přece blbost.

Osobně si žádná předsevzetí na nový rok nedávám, je to přece úplně zbytečné. Pokud chci něco udělat, tak to udělám a nepotřebuji k tomu začátek nového roku a pokud něco udělat nechci, tak to prostě neudělám. Ani změnu nečekám, změna není tvořena příchodem Nového roku. Změny člověk tvoří sám v průběhu roku.

Jediné, co jsem 1. 1. 2010 v 00:00 udělala, bylo vyslovení jednoho přání. Ale na přání je ten pravý čas vždycky, člověk proto jen musí něco udělat, musí naplnění přání jít naproti.

Dny v roce 2009 byly úplně stejné, jako budou ty v roce 2010. Všechny budou trvat 24 hodin a je jen na nás, jak s nimi naložíme.

Facebook se stal v očích některých nutností, mnoho lidí se myslí, že kdo nemá profil na facebooku, jako by nebyl. Koukala jsem na seznam mých přátel, který obsahoval 206 lidí, a pak jsem si musela položit otázku, jestli všichni mají mít právo vidět do mého soukromí, jestli já chci, aby si prohlíželi moje fotky. Nakonec mě mazání přátel docela chytlo a skončila jsem na dobré dvacítce.

Co jsem za ten půlrok závislačení zpozorovala? Možná to zní divně, ale občas mi přišlo, že se společnost přesouvá na facebook. Díky facebooku jsem občas prohodila pár slov na zdi i s lidmi, se kterými nepřijdu do styku. Moje stavy se líbily lidem, které jsem znala opravdu jen letmo.

Občas se mi stávalo, že jsem na jiných stránkách po přečtení článku hledala tlačítko „líbí se mi“, avšak bezúspěšně. Facebook má na své uživatele obrovský vliv.

Úžasný je fakt, že díky tomuto serveru můžete být v kontaktu se všemi známými, ale málokdo si uvědomuje, že je k tomu nepotřebujete mít na seznamu přátel. Kdykoliv potřebujete známého kontaktovat, stačí ho pomocí vyhledávání najít a poslat mu zprávu. Není nutností, aby viděl všechny vaše osobní údaje včetně fotek a stavů.

Zarážející je také fakt, že většina uživatelů facebooku potvrdí žádost o přátelství i když člověka vůbec nezná. Málokdo se obtěžuje zeptat se, o koho jde.

Facebook svými možnostmi vytváří virtuální společnost, a ta reálná trochu ustupuje do pozadí. Na facebooku lidé komunikují s těmi, které ve skutečném světě ani nepozdraví. Navíc je to strašný žrout času, když pozorujete aktivity lidí, které vlastně ani pořádně neznáte. Jsou to všechno jen zbytečné informace, ale když je k nim přístup, lákají.

Možná právě kvůli času jsem promazala seznam mých přátel. Na jednu stranu mě trochu mrzí, že nebudu vědět, co dělá velký Páťa Vógl (ten si mě ale vlastně smazal už dávno…  ), ale na druhou stranu si od toho slibuji více času na psaní, čtení a jiné záživné činnosti.

Sbohem facebooku, měla jsem tě ráda.