Pokus o fejeton, který vznikl při jedné slohové práci ve škole. Napsáno dávno, ale teď jsem na něj narazila a tak ukazuji světu:

Co je to reklama? Asi ani žádná definice neexistuje, proto se pokusím nějakou vytvořit. reklama je … Nevím, možná něco, co ovlivňuje lidi? Něco, co otravuje klidné bytí? Něco, co je lepší ignorovat? Nebo snad něco, co nám dá vědět o nějaké novince? Z toho kloudná definice nebude. Ale potřebuje vůbec někdo definici reklamy? Zajisté ne, protože všichni vlastně víme, co je reklama zač. Jen si to moc neuvědomujeme.

Uvědomte si, kolik výrobků kupujete jenom proto, že jste na ně viděli reklamu. Lidé jsou hloupí a naivní, věří všemu, co jim okolí podstrčí. Calgonit jako jediný neškodí myčce? Jo, tak ho budu používat. Nikoho už nezajímá, že ve skutečnosti chuděrku myčku přímo užírá.

Lidé vážně věří úplně všemu, co je jim podstrčeno. Je to stádo tupců. Nejhorší je, že tím pak obtěžují i tu normální menšinu, do které patřím mimo jiné i já. Už mě vážně nebaví poslouchat, jak mám snídat Bebé dobré ráno, pít jedině Bonaqua, protože mi ukáže cestu a nakupovat jedině v Lidlu, protože je levný.

Ale zkusme proniknout k jádru problému. Proč je reklama, která na nás číhá na každém rohu úspěšná? Dokáže nás totiž zastihnout nepřipravené, neozbrojené. Reklama je totiž všude – v televizi, v rádiu, v novinách, u silnic, na lavičkách, na lampách, … Mohla bych pokračovat ještě několik dní, ale stejně bych nevyjmenovala všechna místa, kde se reklama může objevit.

Kdyby někdo začal vylepovat plakáty, že existuje nápoj, který umožní lidem létat, tak to stádo tupců uvěří a půjde si to pití koupit! Vždyť nemusíme ani zacházet do světa fantazie. Jen si vzpomeňte, jaký byl nárůst sebevražd po odvysílání reklamy na RedBull. Hned tu bylo nemálo případů, kdy člověk bezdůvodně skočil z okna.

Další případ, který stojí za zmínění, se stal poměrně nedávno. Znáte tu reklamu, jak auto sjede ze silnice, udělá několik ukázkových obratů, když se kutálí po svahu dolů, a po dopadu na silnici nemá ani škrábnutí? A je všem snad jasné, že se hned našlo nemálo tupců, kteří toto napodobovali. Přestali racionálně přemýšlet a věřili reklamě. Každý si dokáže barvitě představit, jak vše dopadlo. Rapidní nárůst nevysvětlitelných nehod – auto sjelo ze silnice.

Do třetice všeho dobrého i zlého bych mohla ještě zmínit všechny reklamy s pejsky. Je celkem jedno, jestli je to pes tahající toaleťák nebo kokršpaněl objevující se v reklamě na vodu. Lidé potom mají dojem, že základ bytí je vlastnit psa. Psa, který bude tahat extra jemný toaleťák, psa, po kterém budeme moci uklízet. Není nic horšího, nežli jít v sedm hodin ráno okolo takzvané městské louky. Je to tam psí hlava na hlavě. A kdybychom se prošli přes louku? To nedoporučuji ani ve chvíli, kdy není na obzoru jediný pejskař, je to tam jak minové pole.

Možná si ani neuvědomujete všechny následky reklam, ale já vážně nemám čas vás se vším obeznámit. Nechte si dál hustit do hlavy všechny absurdní reklamy, ale za následky si můžete sami. Jste totiž primitivové, kteří musí všemu věřit.

Dnes večer nás čeká pálení čarodějnic. Pro některé je to den jako každý jiný, pro někoho je to tak trochu přivítání jara, někteří v tom vidí příležitost k opití se, pro jiné je to den, kdy se setká se svými přáteli.

Spolu s věkem se mění i pohled člověka na tuto událost. Když jsem byla malé dítě, chodila jsem spolu se svými sourozenci a strejdou na kopec nad vesnicí, kde byl jeden stánek s pivem, jeden s brambůrkami, ale hlavně obří hranice. Ačkoliv to teď nechápu, moc se mi tam líbilo a vždycky jsem se těšila, až zapálí hranici. Byla jsem schopná ji celý večer pozorovat a nikdy se mi nechtělo domů. Celá událost pro mě měla obrovské kouzlo.

Ale jakmile se ze mě stala náctiletá slečna, začalo mi vadit, že trávím tento neobvyklý den bez svých spolužáků a kamarádů. Já totiž bydlela ve městě a všichni, koho jsem znala, chodili na čarodějnice do městského lesoparku. Poprvé jsem si téměř vydupala, že chci být 30. dubna doma. Mělo to sice plno výhod, ale jednu obrovskou nevýhodu: musela jsem být doma mnohem dříve. Ale já byla ráda, že můžu být se svými kamarády. Byť jen mnohem kratší dobu než co směli oni.

Ve třinácti jsem odešla na internát a tak se třicátý duben stal jedním z nejdůležitějších dnů mého života. Potkala jsem totiž vždycky moje bývalé kamarády a spolužáky a bylo mi s nimi dobře. Nejdříve nad kelímkem koly, v pozdějších letech s lahví zelené. Naposled předloni jsem s nimi strávila tento večer/noc.

Loni jsem si ale skoro ani nevšimla, že je třicátý duben. Měla jsem v té době jednoho pseudo-přítele, takže jsme se sice šli do našeho městského lesoparku podívat, dokonce jsem i potkala mé staré známé, ale pak jsme šli zase domů. To bylo poprvé, kdy jsem litovala, že jsem s ním a ne sama. Poprvé, ale ne naposled. :)

A co letos? No, asi se zase půjdu podívat do našeho slavného lesoparku, kouknu na malinkatou hořící hranici, kopím si koblížky se skořicí, které jím vždy přesně po roce, pozdravím své známé a pak půjdu domů. A potom strávím celkem normální večer s mým přítelem, se kterým znamená normální večer něco jedinečného, ačkoliv už jsem s ním strávila nesčetně moc večerů. Letos nebudu truchlit, že jsem se u hranice nezdržela déle. Letos je mi to fuk.

Kam se to kouzlo hořící hranice s čarodějnicí na vrcholu ztratilo? Jen tak se vypařilo? V čem je to jiné? Proč už to není takové? Možná za to může přibývající věk a trochu se měnící pohled na svět. Za dalších dvacet let budu třicátý duben z duše nenávidět? Ale to snad ne…

A jak jste na tom vy? Plánujete někam vyrazit? Opít se? Nebo večer strávíte doma a budete důvod k oslavě ignorovat?

Náš život se skládá z tisíce cest. Všechny cesty předchází nějaké rozhodnutí a to celé dělá ze života jeden celek. Velké množství malinkých cestiček tvoří jednu velkou životní cestu. Dalo by se říci, že život je tvořen pouze tisíci rozhodnutími a tisíci cestami.

Není ale jasné, jako cestičkou se vydáme, dokud nepadne naše rozhodnutí. Nikoho budoucnost není jasná, dokud se nerozhodne, kterou cestu si zvolí. Život nám nabízí mnoho cest a je jen na nás, kterou si vybereme. Nikdo nás nemůže nutit vybrat si cestu, kterou nechceme, i když naše rozhodnutí často bývá ovlivněné mnoha vnějšími vlivy. Musíme brát v potaz důsledky našeho jednání. Jestli nezraníme osoby, které nám jsou blízké. Jestli neublížíme sami sobě. Jestli nám naše rozhodnutí pomůže nebo naopak.

Je to opravdu úplně stejné, jako kdybychom se toulali po krajině. Jdeme po cestě, ale jednou přijde rozcestí a my se musíme rozhodnout, kam budeme pokračovat. Občas musíme opustit hlavní cestu a odbočit na vedlejší, jindy zase najdeme větší a lepší cestu než byla ta, po které jsme právě šli. Na každém rozcestí nás čeká rozhodnutí. Zvolit kratší cestu? Lehčí? Hezčí? Nebo tu obtížnější, na konci které je větší odměna? Snad každá cesta má své výhody i nevýhody. Obojí je třeba zvážit.

Některé rozcestí je jednodušší projít, protože nabízí méně možností anebo je na některé nové cestě jasně vidět, že to není ten správný směr. Člověk dostal dar rozhodování a občas máme i cit rozhodnout správně. Umět se rozhodovat je důležité, protože rozcestí, které nás dovedou na další cestu je opravdu mnoho.

Na každou z kratičkých cestiček se můžeme dívat zvlášť. Je to úsek mezi dvěma rozhodnutími. Ale sama o sobě je ta cestička o ničem. Sama nemůže existovat, patří do velkého celku, do seskupení tisíce cest, do života. A to jak našeho, tak všech osob kolem nás.