Jeden den se Stephenem Kingem u příležitosti jeho návštěvy v Praze

<Fiktivní reportáž, jen málo informací se shoduje se skutečností>

V sobotu 26. 9. 2009 navštívil známý a uznávaný spisovatel Stephen King naše hlavní město. Mimo téměř povinné prohlídky Prahy byla na programu i přednáška určená pro začínající spisovatele a samozřejmě i autogramiáda.

Stephen spolu se svou ženou Tabithou přiletěl na Ruzyňské letiště už v pátek večer, kde na něj už číhalo plno novinářů i fanoušků. Když jsem ho zahlédla, musela jsem uznat, že nám náš zdánlivě nesmrtelný spisovatel stárne. Není už nejmladší, před pěti dny mu bylo 62 a prožil nelehký život. Nejvíce se na něm podepsala nehoda z roku 1999, kdy ho na krajnici porazila bílá dodávka. Jeho krok je doteď trochu nepevný a kulhavý, ale přesto je na něm vidět, že je člověk, který v životě něco dokázal. Není to jen oblečení – bílá košile, černé sako a černé kalhoty – je to hlavně jeho pohled. Jeho šedé oči nekoukají povýšeně, ale spokojeně a šťastně. I Tabitha se usmívá, náramně jí to sluší. Tmavomodré dlouhé šaty a černý kabátek jí skvěle padnou.

Jakmile Stephen před letištěm zahlédne dav fanoušků, začne se zářivě usmívat. Rozhlédne se kolem, zamává a nasedne spolu se svou ženou do připraveného auta, které je odveze do hotelu v centru Prahy. To je pro dnešek všechno, Stephen už se neukáže.

Během sobotního dopoledne byla pro Stephena a jeho ženu připravena prohlídka Prahy. I když je to jen velmi málo času na to, aby Kingovi poznali celé město, jsou doslova unešení. Na otázku, co je na Praze nejkrásnější, Stephen odpověděl: „Mnoho krásných starých staveb, samé věže a věžičky, krásné mosty a to všechno v jednom městě. Praha je nádherná, nechápu, proč jsem se sem nepodíval dříve, času jsem měl přece už dost.“ Po prohlídce těch nejzajímavějších a nejhezčích míst v Praze, kam samozřejmě patřila i procházka po Karlově mostě a návštěva Pražského hradu, se Kingovi naobědvali a pak už Tabitha nechala svého manžela samotného. Čekala ho totiž přednáška „On Writing“ (O psaní), která se konala v Kongresovém centru v sále s kapacitou 2764 lidí. Sál byl samozřejmě zaplněn do posledního místečka a dostat se tam nebyl lehký úkol. Kdo nechával rezervaci na poslední chvíli, neměl šanci.

Když Stephen přišel na pódium, všichni povstali. Možná za to mohlo tmavomodré sako s bílou košilí a červenou kravatou, možná to mělo na svědomí osvětlení, ale najednou vypadal mladší. Došel až ke stolku s mikrofonem, posadil se a čekal, až dostane znamení, že má začít.

Původně jsem si myslela, že Stephen bude přednášet hlavně to, co už napsal v knize O psaní. Ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. Vypustil celou autobiografickou část, která zabírá přibližně dvě třetiny knihy. V knize se dozvídáme plno informací o jeho dětství, o tom, jak se formoval spisovatel jeho formátu. Dnes se ale rovnou pustil do povídání o řemesle. Mluvil spisovnou a krásnou angličtinou hodnou spisovatele, které všichni bez problémů rozuměli. Žádný přízvuk či jiné komolení jazyka, ale krásná mezinárodní angličtina.

Nejdříve povídal o skřínce s nářadím, tedy o tom, co všechno musí mít spisovatel k dispozici. V knize tomuto tématu věnuje jen dvacet stránek, ale při přednášce to možná až moc protáhl. Některé věci několikrát opakoval a zdůrazňoval a občas to trochu až nudilo. Ale pak přešel k hlavní části, jak se má spisovatelské nářadí použít. Na Stephenovi bylo vidět, že ví, o čem mluví. Tomu chlapovi by člověk snad věřil i úplné nesmysly! Tak důvěryhodným dojmem působil. Když po čtyřech hodinách domluvil, celé publikum začalo tleskat a hned nato vstalo. Stephen se usmíval a potlesk nebral konce. Lidé stáli a tleskali celou věčnost, až poté začal potlesk slábnout.

Po přednášce jsem si musela říct, že ze mě nikdy spisovatel nebude, je to až moc složité řemeslo. Ale rychle dopředu, ať od Stephena ještě získám podpis. Před pódiem se vytvořila dlouhá řada, ale já měla štěstí. Seděla jsem na skvělém místě, byla dostatečně rychlá a tak jsem zanedlouho stála tváří v tvář samotnému Stephenovi Kingovi! Na jeho obličeji se podepsal zub času i jeho životní zkušenosti. Ale vrásčitý obličej se usmíval. Byl to úsměv upřímný, netvořily ho jen rty, ale i oči. Roztřesenýma rukama jsem mu podala český výtisk knihy Holčička, která měla ráda Toma Gordona se slovy „to je moje nejoblíbenější“. Stephen knihu otevřel a podepsal se na první stranu. Poté ji znovu zavřel a chvilku na ní koukal.

„Dobrá volba“ řekl. „Patří mezi ty, na které jsem pyšný.“

Ale to už mě vyháněl netrpělivý fanoušek za mnou. Jakmile Stephen podepsal knihy všem, kdo si pro podpis přišli, odebral se za bouřlivého potlesku do zákulisí, kde už na něj čekala jeho žena. Spolu nasedli do auta, které je odvezlo na letiště.

Když se loučil, ještě novinářům prozradil, proč byla jeho návštěva Prahy tak krátká. „Škoda, že tu nemohu zůstat déle. Praha je opravdu nádherné město a Češi jsou velmi přátelští. Ale bohužel, ani tento dvoudenní výlet mi doktor neschválil, radši se vrátím domů do Bangoru, abych ho moc nenaštval.“ Poslední úsměv a poté už nastupuje do letadla.

Příspěvek byl publikován v rubrice Společnost. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *