Jedna molekula vody. Obklopená nekonečným množstvím dalších molekul vody. To vše obohaceno o částečky bahna a různého jiného bordelu. Plno částic látek, které ani vzdáleně vodu nepřipomínají. Třeba částečky bahna, bláta a písku. Tohle vše a mnohem víc si jen tak klidně plynulo krajinou. Proč tomu tak bylo, to nikdo neví. Prostě to tak bylo.

Na pohybující se vodní hladinu padalo listí a bílé části odkvetlého topolu. Občas už přes bílé chuchvalce nebyla vidět voda, ale stále si plula krajinou. Postupně přibývala a hloubka vody se zvětšovala.

Zničehonic začalo všechno zpomalovat, jako by to bylo něčím brzděno. Hloubka se ještě více prohlubovala. Ale voda se nenechala zastavit úplně, drala dál a nakonec začala padat. voda padala a byla následována kousky bílých chuchvalců. Nakonec dopadla na písčitobahnité dno, promíchala se s ostatní vodou a utvořila pěnu.

Pod jezem bylo mělko. voda sahala sotva po kotníky a na některých místech se dokonce utvořili písčité ostrůvky. Ale nic na nich nerostlo. Občas voda stoupne a ostrůvky zmizí spolu se všemi rostlinami, které se tam snažily vyrůst.

voda tu jednou prošla a už se sem nikdy znovu nevrátí. Aspoň ne v takovém složení. Možná by se i dalo říci, že se sem nevrátí v tomto životě, ale až v tom dalším. voda jde totiž do nebe a pak se zase vrátí na zem. Je to jakýsi druh převtělování a dokonce je i vědecky dokázán.

A pak že je reinkarnace blbost!

Všude byla černočerná tma, ale zanedlouho se na nebi začaly objevovat drobné tečky. Nejdříve to byla jen jedna, ale čím déle jsem se koukal nad sebe, tím víc hvězd jsem viděl. Byly tam drobounké a téměř vyhaslé, ale i větší a zářivé. Ale i ty zářivé už dávno nemusely existovat, světlo je velmi pomalé, když vezmeme v úvahu jak velký vesmír je. Jen z blízkého Slunce světlu trvá osm minut, než se k nám dostane.

Ležel jsem v trávě a pozoroval uskupení hvězd nade mnou. Když se člověk díval důkladně, mohl vidět mnoho formací hvězd, všechny nesou svá jména. Ale já neznám jméno žádného souhvězdí, mně stačí jen moje fantazie. Přímo nade mnou několik hvězd tvořilo medvěda. Možná to dokonce i bylo souhvězdí, které se tak jmenuje, ale to mě nikdy nezajímalo.

Nechci dávat hvězdám jména a už vůbec ne skupinám hvězd. Hvězdy přece ani samy nevědí, že se nějak jmenují, tak na co je pojmenovávat?

Byla letní noc a tak jsem mohl ležet, jak dlouho jsem chtěl. Zem byla teplá a tráva měkká. Nádherně voněla létem, stejně jako hřejivý vzduch všude kolem. Slunce přes den vzduch tak rozpálilo, že si vysoké teploty zachovává i v noci, když se slunko zrovna usmívá na druhou polokouli naší Země.

V dáli jsem slyšel plno cvrčků a jeden jako by mi cvrlikal přímo u hlavy. Znáte ten pocit? Myslím si, že to byl jen pocit, protože cvrčkové nejsou tak odvážní, aby vysedávali u hlavy tvorovi, který je sto šedesát tisíckrát větší než on sám. Kdyby se cvrček dostal do takové situace, asi by netřel křídla o sebe. Asi to bude nějaký trik při šíření zvuku.

Z přemýšlení o cvrčkových rozměrech mě vytrhla světlá čára na obloze, která se pohybovala směrem k zemi. Jednu z nekonečného množství hvězd přestalo bavit jen tak si ležet na obloze a tak se rozhodla spadnout. Člověk si má něco přát, když vidí padat hvězdu, ale málokdy to stihne. Ale já to stihnul, mám totiž jen jedno přání, a když je jen jedno, není těžké ho mít neustále na mysli.

Jezero bylo zamrzlé, okolní krajina zasněžená a ve vzduchu se vznášely sněhové vločky. Dopadaly na hladinu jezera a tam tvořily slabý bílý povlak. Bylo brzo ráno a tak tu ještě nikdo nebyl, ale co nevidět se tu objeví děti z vesnice a budou vyvádět na ledě. Některé budou hrát hokej, jiné budou jen tak bruslit a ty ustrašenější se budou jen klouzat. Jezero bylo rozlehlé a tak bylo mnoho místa pro všechny.

Šel jsem po cestě, která se táhla podél jezera, a vzpomínal na své mládí. Ne každý rok jezero zamrzlo, ale na zimu jsem se vždycky těšil. Těšil jsem se na sníh a hlavně na Vánoce. S roky mé nadšení opadlo, sníh mi připadá nudný a zima je vlezlá. Člověk nemůže chodit na dlouhé procházky, protože by zmrznul.

Pokračoval jsem v procházce kolem jezera a mezitím se vrstva ledu zmenšovala, až zmizela úplně. I sníh najednou začal tát. Vysvitlo sluníčko, oteplilo se a příroda se začala probouzet. Po pár krocích jsem viděl první poupata drobných kvítků v trávě a dokonce i stromy se probouzely k životu. Zanedlouho byly na stromech z poupat nádherné květy, od jemně žlutých, přes čistě bílé až po sladce růžové. Slunko mě hřálo do zad a nutilo mě k úsměvu.

Jaro mám rád už odjakživa. Je úžasné pozorovat, jak se příroda probouzí, jak ukazuje celému světu svou krásu a dokonalost. Člověk se probouzí spolu s přírodou, najednou má chuť žít a je rád, že dlouhá zima pominula.

Květy na stromech se přeměnily v plody. Bylo horko a jezero bylo plné koupajících se dětí. Já pokračoval v cestě kolem jezera a užíval si paprsků slunce dopadajících na mou kůži. Bylo horko, ale mně to nevadilo, měl jsem horko rád. Začalo být dusno a po chvíli se spustil silný déšť. Po horkém dni to bylo skvělé osvěžení pro celou přírodu.

Listy začaly žloutnout a horké ovzduší se ochladilo. Příroda usínala a já spolu s ní. Nechtěl jsem zimu, ale pomalu přicházela. Kopce kolem jezera hrály všemi barvami, od zelené, přes žlutou a červenou až po hnědou. Byl to nádherný pohled, ale stromy upozorňovaly, že se celá příroda chystá ke spánku.

Listy ze stromů opadaly a vzduch se prudce ochladil. Kolem mě začaly poletovat drobné vločky sněhu. Zima byla tady a já se vrátil tam, kde jsem svou procházku kolem jezera začal.