Všude byla černočerná tma, ale zanedlouho se na nebi začaly objevovat drobné tečky. Nejdříve to byla jen jedna, ale čím déle jsem se koukal nad sebe, tím víc hvězd jsem viděl. Byly tam drobounké a téměř vyhaslé, ale i větší a zářivé. Ale i ty zářivé už dávno nemusely existovat, světlo je velmi pomalé, když vezmeme v úvahu jak velký vesmír je. Jen z blízkého Slunce světlu trvá osm minut, než se k nám dostane.

Ležel jsem v trávě a pozoroval uskupení hvězd nade mnou. Když se člověk díval důkladně, mohl vidět mnoho formací hvězd, všechny nesou svá jména. Ale já neznám jméno žádného souhvězdí, mně stačí jen moje fantazie. Přímo nade mnou několik hvězd tvořilo medvěda. Možná to dokonce i bylo souhvězdí, které se tak jmenuje, ale to mě nikdy nezajímalo.

Nechci dávat hvězdám jména a už vůbec ne skupinám hvězd. Hvězdy přece ani samy nevědí, že se nějak jmenují, tak na co je pojmenovávat?

Byla letní noc a tak jsem mohl ležet, jak dlouho jsem chtěl. Zem byla teplá a tráva měkká. Nádherně voněla létem, stejně jako hřejivý vzduch všude kolem. Slunce přes den vzduch tak rozpálilo, že si vysoké teploty zachovává i v noci, když se slunko zrovna usmívá na druhou polokouli naší Země.

V dáli jsem slyšel plno cvrčků a jeden jako by mi cvrlikal přímo u hlavy. Znáte ten pocit? Myslím si, že to byl jen pocit, protože cvrčkové nejsou tak odvážní, aby vysedávali u hlavy tvorovi, který je sto šedesát tisíckrát větší než on sám. Kdyby se cvrček dostal do takové situace, asi by netřel křídla o sebe. Asi to bude nějaký trik při šíření zvuku.

Z přemýšlení o cvrčkových rozměrech mě vytrhla světlá čára na obloze, která se pohybovala směrem k zemi. Jednu z nekonečného množství hvězd přestalo bavit jen tak si ležet na obloze a tak se rozhodla spadnout. Člověk si má něco přát, když vidí padat hvězdu, ale málokdy to stihne. Ale já to stihnul, mám totiž jen jedno přání, a když je jen jedno, není těžké ho mít neustále na mysli.