Dnes večer nás čeká pálení čarodějnic. Pro některé je to den jako každý jiný, pro někoho je to tak trochu přivítání jara, někteří v tom vidí příležitost k opití se, pro jiné je to den, kdy se setká se svými přáteli.

Spolu s věkem se mění i pohled člověka na tuto událost. Když jsem byla malé dítě, chodila jsem spolu se svými sourozenci a strejdou na kopec nad vesnicí, kde byl jeden stánek s pivem, jeden s brambůrkami, ale hlavně obří hranice. Ačkoliv to teď nechápu, moc se mi tam líbilo a vždycky jsem se těšila, až zapálí hranici. Byla jsem schopná ji celý večer pozorovat a nikdy se mi nechtělo domů. Celá událost pro mě měla obrovské kouzlo.

Ale jakmile se ze mě stala náctiletá slečna, začalo mi vadit, že trávím tento neobvyklý den bez svých spolužáků a kamarádů. Já totiž bydlela ve městě a všichni, koho jsem znala, chodili na čarodějnice do městského lesoparku. Poprvé jsem si téměř vydupala, že chci být 30. dubna doma. Mělo to sice plno výhod, ale jednu obrovskou nevýhodu: musela jsem být doma mnohem dříve. Ale já byla ráda, že můžu být se svými kamarády. Byť jen mnohem kratší dobu než co směli oni.

Ve třinácti jsem odešla na internát a tak se třicátý duben stal jedním z nejdůležitějších dnů mého života. Potkala jsem totiž vždycky moje bývalé kamarády a spolužáky a bylo mi s nimi dobře. Nejdříve nad kelímkem koly, v pozdějších letech s lahví zelené. Naposled předloni jsem s nimi strávila tento večer/noc.

Loni jsem si ale skoro ani nevšimla, že je třicátý duben. Měla jsem v té době jednoho pseudo-přítele, takže jsme se sice šli do našeho městského lesoparku podívat, dokonce jsem i potkala mé staré známé, ale pak jsme šli zase domů. To bylo poprvé, kdy jsem litovala, že jsem s ním a ne sama. Poprvé, ale ne naposled. :)

A co letos? No, asi se zase půjdu podívat do našeho slavného lesoparku, kouknu na malinkatou hořící hranici, kopím si koblížky se skořicí, které jím vždy přesně po roce, pozdravím své známé a pak půjdu domů. A potom strávím celkem normální večer s mým přítelem, se kterým znamená normální večer něco jedinečného, ačkoliv už jsem s ním strávila nesčetně moc večerů. Letos nebudu truchlit, že jsem se u hranice nezdržela déle. Letos je mi to fuk.

Kam se to kouzlo hořící hranice s čarodějnicí na vrcholu ztratilo? Jen tak se vypařilo? V čem je to jiné? Proč už to není takové? Možná za to může přibývající věk a trochu se měnící pohled na svět. Za dalších dvacet let budu třicátý duben z duše nenávidět? Ale to snad ne…

A jak jste na tom vy? Plánujete někam vyrazit? Opít se? Nebo večer strávíte doma a budete důvod k oslavě ignorovat?