Dnes je Den svatého Patrika. Je to irský státní svátek, který se pomalu rozšířil po celém světě. Oblíbený je především v USA, Kanadě a Austrálii, ale ani v jedné ze zemí není státním svátkem. Každoročně se 17. března slaví na počest patrona Irska, kterým je právě svatý Patrik. Tento den se celý nese v zeleném oparu, protože právě zelená je symbolem svatého Patrika a celého Irska.

Stoupence svatého pastýře poznáte celkem jednoduše, jeho symbolem je zelený trojlístek. Lidé si ho malují na obličej nebo si jím zdobí oděv. Typická zelená barva je ale použita v tento den i jinak a to především nošením zeleného oblečení nebo požívání zeleného jídla a nápojů.

A jak jsem zelený den prožila já? Ráno jsem vstala a bezmyšlenkovitě sáhla po prvním triku, co mi přišlo pod ruku. Po cestě na snídani jsem si všimla zelené barvy mého trika a já si uvědomila, že je dnes sedmnáctý březen. Zrovna včera jsme se o tom při večeři bavili a já tvrdila, že tu nic zeleného nemám.

Po snídani jsem si ještě vzala zelené náušnice, když už, tak pořádně. Ve škole mě čekalo jen pět hodin a tak byla i moje nálada zelená. Cítila jsem, že dneska bude fajn den.

Hned po škole jsem řešila dilema, jestli se mám celý den učit na zítřejší důležitou klausuru z dějepisu nebo ne, ale nakonec jsem usoudila, že se tím nebudu trápit a že si udělám pěkný den. Venku bylo sice pod mrakem, ale teplota se vyšplhala až neuvěřitelně vysoko.

Vyměnila jsem kalhoty za světlé šaty, oblékla si hnědé punčochy a po dlouhé době jsem na sebe navlékla své červené jarní sáčko. Jen jsem měla trochu dilema, jaké boty si vezmu. Měla jsem namířeno do lesa, tam bude určitě bláto, takže jsem po chvilce váhání zvolila vysoké zimní boty, které jdou dobře omýt.

Můj cíl byl jasný. Projdu se až na Sonnenstein, což je část města, která se nachází na kopci za lesem. Les je dlouhý a já budu mít čas přemýšlet.

Přesně jak jsem předpokládala, všude bylo plno bláta. Stromy ještě nemají listy, takže les působil trochu smutně, ale mojí náladu to nezkazilo. Viděla jsem ty malé náznaky přicházejícího jara, sněženky, bledule a dokonce i pár sedmikrásek. Kousek před místem, kde cesta zase vylézá z lesa, jsem spatřila dvě černé veverky. Skákaly ze stromu na strom a pohled na ně mě donutil zastavit se. Civěla jsem na ně dobrých pět minut, ale bylo krásné vidět, že příroda neumřela. Že stále existují jiní tvorové než lidé, že je dlouhá zima nezahubila.

Když jsem došla na konec lesa, tak jsem se rozhodla, že má cesta bude pokračovat k řece. Podél Labe se táhne upravovaná cyklostezka s pěší zónou a na jaře je to plné lidí, ale dnes jsem potkala jen dva postarší páry, které se stejně jako já kochali předjarní atmosférou. Nebo časně jarní?

Má procházka dospěla ke konci. Vrátila jsem se domů s hřejivým pocitem, vyčištěnou hlavou a s trochou nového elánu do života. Možná i trochu s výčitkami, že jsem ten dějepis tak rychle vzdala. Propadnu, ale to nevadí. Můžu si to dovolit.

A na co myslím teď? Zelená 17. Března? To jasně poukazuje na přicházející jaro. Zelená je barva naděje. Barva nového. Barva klidu. Barva jara.

Nový rok je tady, starý nás opustil. Přišel čas předsevzetí, začátků, konců, přání a změn. Podle některých.

Na Nový rok si lidé dávají předsevzetí. Konečně začnu s tou dietou, budu se letos víc učit a taky budu provozovat více sportu. Plno předsevzetí, většina má jednu věc společnou – jsou úplně zbytečné, předsevzetí vydrží den, dva. Ale nový rok, to je takový milník, kdy je vhodná chvíle říci si, že všechno špatné zůstane za námi a začneme od znova a dobře.

Často mají lidé dojem, že s dalším rokem přijde změna. Že bude vše najednou úplně jiné. Ale co bude jiné? Snad jen poslední číslice data.

Podle mého názoru není konec roku ani začátek dalšího žádná velká událost. Jsou to jen dva běžné dny, vlastně to samé jako poslední a první den měsíce. Nepotřebuju to zuřivě oslavovat, dávat si miliony předsevzetí a plánovat velké změny. To je přece blbost.

Osobně si žádná předsevzetí na nový rok nedávám, je to přece úplně zbytečné. Pokud chci něco udělat, tak to udělám a nepotřebuji k tomu začátek nového roku a pokud něco udělat nechci, tak to prostě neudělám. Ani změnu nečekám, změna není tvořena příchodem Nového roku. Změny člověk tvoří sám v průběhu roku.

Jediné, co jsem 1. 1. 2010 v 00:00 udělala, bylo vyslovení jednoho přání. Ale na přání je ten pravý čas vždycky, člověk proto jen musí něco udělat, musí naplnění přání jít naproti.

Dny v roce 2009 byly úplně stejné, jako budou ty v roce 2010. Všechny budou trvat 24 hodin a je jen na nás, jak s nimi naložíme.