Psací

Letní romance

Byl krásný letní den. Slunce pražilo do místnosti a probudilo nás velmi brzy. Martina vstala jako první a otevřela okno, aby dostala do místnosti trochu čerstvého vzduchu. Poté šla dělat snídani, udělala mi kafe do mého oblíbeného hrníčku, aby mě také přinutila vylézt z peřin. Do chaty nebyla zavedena voda a jedinou možností ke svlažení během parna byla blízká řeka. Moc se mi k ní kvůli té dálce nechtělo, ale pořád lepší, než trávit celý den s oroseným čelem a krůpějemi potu stékajícími po tváři. Po snídani jsme vyrazili na strastiplnou cestu. Nasadil jsem si své sluneční brýle, abych alespoň trochu zakryl své podlité oči po prohýřené noci. Cesta ubíhala velmi pomalu a já se potil čím dál tím víc. Chtěl jsem zrychlit krok, ale Martina byla zásadně proti. Její slovník začal připomínat dlaždiče a radši jsem tedy zpomalil. Pomalu, ale jistě jsme se již blížili k řece. Zvuky z pláže se blížily čím dál víc. Na okraji lesa se nám naskytl nádherný pohled na meandr řeky písčitou pláž, který jej lemovala. Zbývala již poslední část cesty, sejít po lesní pěšině dolů k řece. Během cesty jsem však lehce podklouzl, sedřel si kousek zadnice o vyčnívající kámen a rozbil si své zánovní brýle od pana vietnamce. Napětí by se ve mně dalo krájet. Mé myšlenky byly jasné, chtěl jsem si dát pivo blízkém stánku s občerstvením. K mé smůle však bylo ten den zavřeno, protože se porouchalo chlazení a teplé pivo by si v parnu jistě nikdo nekoupil. Dobrá nálada rychle zmizela v nenávratnu. Alespoň jsem si tedy chtěl jít ochladit své poškrábané a krvavé pozadí do osvěžujících vod řeky. Z onoho opojného pocitu mě vyrušila pouze výletní loď plná německých turistů, která plula pozorovat krásy zdejšího kraje. Po 10 minutách opojného chladivého pocitu jsem se rozhodl jít zkontrolovat Martinu, jestli jí náhodou při opalování něco nechybí. Vodu jsem měl sotva po kotníky, když mě viděsil řev ječící dívky. Tenhle řev bych sice poznal na stovky kilometrů, ale i tak jsem se modlil k bohu, ať to není řev Martiny. Co čert nechtěl, byla to samozřejmě ona. Při příchodu k ní jsem mezi křiky zjistil, že ji píchla včelka a chce jít okamžitě domů. Další hřebíček do pomyslné rakve v tomto jinak krásném dni. Během cesty do kopce jsem si vyslechl spousty nadávek, že si mám pořídit automobil nebo na ní dávat příště víc pozor. „Hold se musím v budoucnu více snažit“, řekl sem jí s úsměvem na rtech sem si vychutnal ještě jednou pohled na scenérii meandrující se řeku. Jestli existují dny, kdy se nevyplatí vylézat z postele, tak tenhle mezi ně určitě patřil. Tato vznešená myšlenka mě napadla hned návratu na chatu. Jelikož byl téměř čas oběda, tak jsem čekal, že dostanu něco k snědku, ale šeredně jsme se pletl. Na nějaký zázrak v kuchyni to určitě nevypadalo. Před chatou rostla malina, tak jsem si je měl jít natrhat. Pro klid mé i její duše jsem se sbalil a šel se najíst do blízké hospody, kde jsem zůstal až do hluboké noci a trávil svůj čas popíjením zlatavého moku a povídáním si s dalšími chatařemi. Když jsem se vrátil zpátky, tak Martina již spala a já si pomyslel, že na tom světě je přece jen krásně.

Napsal Jiroslav88

TAJEMNÝ ŠRÁM

Při západu slunce jsem vyrazila do lesa. Pohled do lesa byl strašidelný, až se mi zježily chlupy na zátylku. Najednou jsem si říkala, co tady dělám?! Chtěla jsem se vrátit, ale než jsem se stihla otočit, ozvala se za mnou rána. Co to bylo? Když jsem se konečně odvážila otočit, zjistila jsem, že most, který vede přes řeku k naší chatě, se zřítil. Tento most byl jediná možnost, jak se dostat od chaty do lesa a zpět. Ještě se dalo řeku přeplout lodí, ale ta byla přivázána ke břehu u chaty.
Až po chvilce mi došlo, že budu muset v lese přenocovat. Měla jsem s sebou sice mobil, ale jak je v těchto krajích normální, nebyl zde signál. Začala jsem šátrat po kapsách, jestli nenajdu něco, co by mi pomohlo v této nehostinné krajině přežít chladnou noc. V kapse u mikiny jsem našla sluneční brýle, které mi v noci asi k ničemu nebudou. Z druhé kapsy jsem vyhrabala anglicko-český slovník. Vůbec netuším jak se tam dostal, ale v noci v lese mi asi moc nepomůže. Samozřejmě jsem u sebe neměla zápalky ani nůž, jelikož nejsem moc skautský typ.
Kručení v břiše asi znamená, že mám hlad. To je zatím snad jediná normální věc, která se stala od doby, kdy jsem opustila chatu. Začala jsem šmejdit po lese, jestli nenajdu něco k jídlu. Našla jsem keř s nápadně růžovými plody. Připomínaly mi maliny. Vrhla jsem se ke keři, začala plody trhat a cpát se s nimi. A najednou… Dusím se, zužuje se mi pohled a krátí dech. V lékařském slovníku jsem kdysi četla, že dušení malinou může být smrtelné!
Už je mi opravdu zle a říkám si, že je to můj konec. Mé smysly přestávají fungovat, ale ještě jsem stihla zaregistrovat pohyb a šustění křoví. V dalším okamžiku se ze křovisek vynořil medvěd. A byl obrovský! Leknutím jsem malinu vykašlala. Konečně! Vzápětí mi došlo, že když jsem se neudusila malinou, zemřu pod tlapami tohoto medvěda. Samozřejmě že hned jak mě spatřil, se na mě vrhl. Pokusila jsem se o útěk, ale medvěd se po mě ohnal tlapou a roztrhl mi rukáv u mikiny. Lekla jsem se a upadla na zem. Medvěd se po mě opět ohnal a já se jen tak tak stihla otočit na bok. Ale nebyla jsem dost rychlá a medvěd mě škrábl do tváře. Vykřikla jsem, protože rána začala strašně pálit. Už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem sotva zůstala při vědomí. Tohle je můj konec, proběhlo mi hlavou.
Najednou se z jiného křoví vynořil šedý vlk. Ihned se vrhl na medvěda, který se tyčil nade mnou. Párkrát mu chňapl po nohách a medvěd zbaběle utekl. Vlk se vydal ke mně. Napadlo mě, že mě zachránil jen proto, aby mě sám mohl sežrat. Došel ke mně a sehnul se mi ke tváři. Olízl mi ránu a ta ihned přestala krvácet a už tolik nepálila. Jediné, co jsem teď byla schopná vnímat, byla únava a chlad noci. Brzy jsem usnula a vlk mě hlídal.
Trhnutím jsem se probudila. Ležela jsem ve své posteli. Že by to byl celé jen sen? Slunce již stálo vysoko na obloze. Zvedla jsem se z postele a vyhlédla z okna. Most stál na svém místě. Takže to byl jen sen. Šla jsem do koupelny, osprchovala jsem se a pečlivě umyla mýdlem. Osušila jsem se a oblékla. Šla jsem si vyčistit zuby. Z poličky jsem sundala hrníček s kartáčkem. Otočila jsem se a ztuhla v půlce pohybu. Pohled do zrcadla mě vyděsil. Přes pravou tvář se táhl dlouhý široký šrám přesně v místě, kde mě medvěd včera v noci zranil. Tak byl to sen nebo ne?!
Vzpomněla jsem si na mikinu. Vběhla jsem do pokoje a prohlížela mikinu. Na rukávu nebyla žádná trhlina. Vše bylo v pořádku, jen ten šrám mě mátl. Byl to sen nebo skutečnost? To už se asi nikdy nedozvím…

by Patamat66

 

Jedeme na dovolenou, konecne , po roce .Je to sice jen chajda,ale dovca tam stoji za to.S mladochem spime v patre,lezeme tam po zebriku, na noc privirame okenici ,takze v spime jak dudci.Rano nas diky te okenici ani slunce nerusi, vlastne zjistujeme az pohledem s okna ze uz je den. Jako klise by asi znelo, ze z okna vidime reku,ale ne koukame jen na rybnik :-). Je to takova hasicska nadrz,ale udrzovana, kdyz byl mladas mensi, jezdil tam i na lodce.
Prvni den je pekny , takze domlouvame cyklovylet po okoli,mladas jeste nevi ,ze 8 km pres kopce je cil naseho snazeni,jedna novejsi keska .
Startujeme tedy den jako z ucebnice, mydlo,rucnik, kartacek trocha hygieny neskodi :-) a jdeme snidat.
K snidani jen hrnek kafe a susa,minipechy hrnicek kakaa nejakou tu buchtu a uz se vidime na kole. Kolo mam letos nove, minipechymu na jeho precteni pomalu musim poridit slovnik cizich slov.
Takze vyrazime, od chaty je to dokopce , funime prekrasnou krajinou,po cestu kontrolujeme nasi Kozineckou stran a co jsme nastoupali, to sjizdime, hruuza to bude zase cesta zpatky :-(… Kontroluji mapu v garminu a zjistuji ze opravdu musime 2km stale z kopce, potom rovina a pak zas do kopce… hmmm to zas budu poslouchat jeho recicky ze jsem mu slibil vyjizdku na rovine…. ale uz uz se blizime ke kesce… jen poslednich 200 m je les, kola budeme tedy vlacet mirne znatelnou pesinou…. Dorazime do cile a zjistuji podle predchozich hledacu, ze kazdy mel velke problemy nalezt pixlu. Pokladame kola do travy a jdeme na finale, navigace ukazuje jeste 20m ale vidime peknej kamen, rikam si zkusim to i kdyz je to daleko a svete div se, keska je na svete .
Kounovske kamenne rady tedy neodolali nasi nahode, parada…..
Ted se jeste vratit do kopce jako prase. Jdeme na to a pomalym tempem se brodime lesem dal do kopce smerem na silnici, po ktere pojedeme jak Tour de Franc horskou premii, ale prezivame a nahore davame odpocinek, z kapsy vytahuji zbytek tatranky , kterou minipechy zhltne jak malinu a jdeme k domovu,po ceste jeste zjistujeme ze minipechy nekdy ztratil slunecni bryle,takze chvilku nadavam ,abych zjistil,ze si je zapomenul doma…njn stava se ..
Tak to byl nas prvni den na chajde, jeste nas jich ceka 6:-)

napsal hcteplice.cz

Výlet na Sázavu

V létě jsem se rozhodl, že se vypravím na vodu, a tak se i stalo. Vzal jsem s sebou pár kamarádů a vyrazili jsme na Sázavu. Vlakem jsme dojeli do Hamrů nad Sázavou, kde jsme si půjčili loď. Řeka byla poklidná, proto se stala ideální pro nás vodáky amatéry.

První den jsme propluli Přibyslaví, městem, kde zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova a zakotvili pár kilometrů před Havlíčkovým Brodem. V kempu jsme poprvé zjistili, že nám něco chybí – zapomněli jsme si mýdlo. Naštěstí přímo v kempu byl malý obchod.

Další den svítilo slunce, a tak jsme si nasadili sluneční brýle a pokračovali dále po proudu. Zastavili jsme se ve Světlé nad Sázavou, odkud jsme podnikli pěší výlet na zříceninu hradu Lipnice. Večer jsme zakotvili ve Stvořidlech nedaleko známé Foglarovy Sluneční zátoky.

Než jsme ráno vyrazili na další úsek, zašli jsme se kouknout do lesa, zda nerostou houby. Jediné, co jsme si odtamtud přinesli, byl hrníček malin. Třetí den nás čekala část ze Stvořidel do Kácova, při které jsme navštívili hrady v Ledči a Chřenovicích a zámek ve Zruči nad Sázavou.

Poslední den našeho výletu jsme se zastavili v Českém Šternberku, abychom si prohlédli zdejší hrad a ochutnali vyhlášené Šternberské koláče. Na nádvoří bylo tolik cizinců, že bychom potřebovali slovník, abychom jim rozuměli.

Dojeli jsme až do obce Sázava, kde naše cesta končí. Tady jsme si zašli na prohlídku kláštera, poslali loď zpátky vlakem do Hamrů a vypravili se zpět domů Posázavským pacifikem. Z okna vlaku se nám naskytli poslední pohledy na řeku Sázavu, s kterou jsme se tímto rozloučili.

napsal Kašpárek

Jak jsem poprvé přejížděl most.

http://www.geocaching.com/seek/cache_details.aspx?wp=GC21B21

Kdo si může říct, jak snadno se lze z mlhy San Franciska dostat do slunce v Sausalito. Já po svém prvním přejetí mostu Golden Gate Bridge na sestřině rozvrzaném pouličním kole ANO.
Po přejetí kopečku a sjetí k mostu se člověku otevře fascinující pohled na mumraj aut, turistů a cyklistů, kteří den co den sdílejí most pro jeho hlavní účel, snadno přemostit Zlatou bránu, kterou se valí proudy slané vody silné jako nejmocnější řeky světa podle toho jestli je příliv nebo odliv.

A už mi to začíná, proplést se autobusy na správnou stranu pro cyklisty, ne že by se strana pořád neměnila a nezáležela jestli je zrovna ráno nebo večer, ale nakonec jsem to po x-tém přejezdu i zčásti pochopil a už se můžu vydat na pouť mezi projíždějící vozíky opravářů mostu, pomalé vše fotící turisty, Japonci samozřejmě vedou všude na světě, a další šílence řítící se na kole po nebo proti větru. Pode mnou se to hemží zaoceánskými loděmi, většinou do pater naložených kontajnerových obrů, kteří si to valí do náruče Bay area nebo z ní. Největším zážitkem na mostě je objíždění dvou sloupů, které bájný most drží nad hladinou studeného průlivu. Vítr si zde s cyklisty zahrává, jak kdyby nic nevážili a zastavuje je nebo vystřeluje vstříc jiným, kteří se o totéž snaží z druhé strany. Po zvládnutí těchto fyzikálních hrátek si člověk vždy uvědomí, že jen příroda je ta, která si může říci „Já vládnu tomuto světu.“.

Na druhé straně mostu Vás přivítá pietní místo připomínající všechny Ty co se nevrátili zpátky z moře ke svým blízkým. Při první návštěvě jsem potřeboval slovník, abych vše přečetl a pochopil všechna ta vyznání a vzpomínky.

Dost bylo výhledů na Down town a můžu si vychutnat šílený sjezd do náručí vždy slunečného městečka Sausalito, kde jsem za všechny své návštěvy jen jednou skrz své brýle zahlédl mraky na obloze a vždy pocítil mocné teplo slunečního obra, kterému mlha ve městě brání rozehřát lidské tělo. A proč jsem sem vůbec tolikrát jel, no přece kvůli…, ihm rodině přece.

napsal Snezka

O krtkovi a myšce

Žil jednou jeden krtek. Měl malý domeček, ale dařilo se mu docela dobře. Jednoho dne ale přišla velká voda a jeho příbytek zničila. Když znovu vysvitlo slunce, a krtek uviděl tu spoušť, tak se rozplakal.
Nebylo mu skoro nic. Tak naložil na vozíček to, co mu zůstalo – pár kousků nábytku, jeden malovaný hrníček, brýle na čtení, peřinu, polštář a několik kousků prádla. S tímhle nákladem se vydal na cestu, hledat si nový domov. Šel dlouho, nevěděl ani kam a stále nemohl najít, kde by hlavu složil. Byl čím dál smutnější . Taky měl hlad a musel se cestou živit tím co našel – houbami, borůvkami a občas našel i nějaké maliny, ty on měl moc rád.
Začínal už ztrácet naději, když tu jeho pohled padl na maličkou chaloupku schovanou v mechu pod třemi břízkami. Přišel blíž a poznal, že domeček není opuštěný. Váhal, jestli má zaklepat, když vtom se za jeho zády ozval tenký hlásek: „co tu děláš krtku?“ Krtek se otočil a uviděl myšku. „Jé myško to je tvůj domeček? Mně vzala ten můj voda a já teď nemám kde hlavu složit.“ „Tak pojď ke mně, budeme bydlet spolu,“ navrhla myška. To měl krtek radost!
Domeček se mu moc líbil, byl útulný a hezky zařízený. A tak v něm myška s krtkem žijí a hospodaří dodnes.

Bouře

1.
Zuřivý vítr nakláněl loď na pravobok, s nervy drásajícím skučením trhal zbytky plachet na cáry, rozechvíval lanoví jak šílený hráč probírající struny své harfy. Štíhlý muž za kormidlem upřel pohled k obloze. Šedivé mraky nízko nad hladinou nedávaly naději na změnu, na kterou čekal již několik hodin. Tahle kocábka už toho moc nevydrží.

“Kapitáne, kapitáne …” dolehlo k němu v krátké přestávce, kdy se zuřící živly na vteřinu ztišily. To už také viděl skrz závoj deště čapku bocmana a posléze i jeho vodnaté oči a sinalou tvář. Námořník vystoupal po schodech na můstek. “Nabíráme vodu vpředu na pravoboku.”

“Nákladový prostor dvě?” upřesnil muž za kormidlem. Lodník s čapkou jen přikývl.

“Pojď ke kormidlu.” křikl úsečně kapitán. Hranaté pěsti bocmana spočinuly na prstenci kormidla a vystřídaly tak pár na pohled pěstěných rukou dosavadního kormidelníka. “Kde je zbytek mužstva?”. Námořník uhnul očima, odplivl si a zachrchlal “Pane éé, to Rybka zas začal o proklaté smůle a prý … prý je nutná oběť a máme se modlit, aby …”

“To stačí” sykl kapitán, využil okamžiku, kdy se loď mezi dvěma kypícími vlnami narovnala téměř do normální polohy, a kočičím skokem dosáhl schůdků vedoucích z můstku, aniž při tom musel použít lana natažená kolem celé paluby, bez nichž byl pobyt na palubě spojen s neúnosným rizikem spláchnutí od přelévajících se vln.

2.
Na skupinu postav klečících kolem hrníčku, v jehož středu plápolala svíčka, zapůsobilo otevření poklopu na palubu a následné zjevení kapitána jako výbuch bomby. Většina mužů vyskočila na nohy a přiložila ruku k čelu v uctivém gestu. Kapky mořské vody z promáčeného kabátu velitele lodi ze sykotem zháší plamen svíčky, ze zbytku knotu stoupá ohon šedobílého kouře. Nebýt mihotavého světla lucerny, visící vedle vchodů na palubu, zatuchlá místnost by se ponořila do tmy.

Je s podivem, že ve všem tom praskání a skřípění namáhaného trupu dokázali muži porozumět stručným příkazům pronášeným mrazivě tichým hlasem. Několik párů bot dupe po schodech nahoru. Při chvilkovém otevření průlezu proniká do místnosti vlhký vzduch obohacený mořskou pěnou. Poklop zapadl s tupým zaduněním. V nažloutlém světle lucerny vytváří štíhlá postava spolu s posledním klečícím mužem na prknech podlahy ďábelskou stínohru. “Tak oběť jsi říkal, Rybko?”

3.
Slunce je ještě na počátku své dráhy. Bachratý koráb pohání narychlo vyspravovaná plachta. Nad hladinou moře, hladkého jak zrcadlo, se do bušení kladiv a řezání pily proplétá vysoký hlásek “Tati, tati uděláš mi na tomhle domečku taky okno? A postavíme si v té nové zemi taky takový dům? A rostou tam maliny? A tati jak to, že ta bouře včera tak najednou přestala?” S plavými vlasy děvčátka si pohrává dopolední bríza. “Ale jdi, Kristýnko” snědá ruka ženy s vlasy jako len pročísla neposlušné kadeře dítěte “tatínek musí pracovat, půjdeme do naší kajuty”. Ženská dlaň pohladila mužovu tvář zarostlou několikadenním strništěm.

Neohrabané zakašlání bocmana trhá kouzlo okamžiku. Žena s dítětem opouští můstek. “Ehm pane… tedy chtěl jsem říct… ééé.. že to jak říkal Rybka, že žena na palubě nosí smůlu … tak tomu jsem nevěřil.”

Ušmudlané ruce ostříleného námořníka nervózně svírají čepici, kterou před chvílí smekl před ženou velitele. Muž nervózně přešlapuje. “Pane hlásím … chrchly chrchly … že na lodi chybí jeden muž. Od včerejška nemůžeme nikde najít Rybku.”

napsal solimv

Řeka Po

Na dovolené v Itálii mě překvapila řeka s docela podivným názvem Po, na první pohled to nebyla žádná malá říčka, každou chvíli po ní plula nějaká loď. Šel jsem po stezce při břehu, ale slunce tam tak pálilo, měl jsem nepříjemný pocit, že mám v očích mýdlo, nepomohly mi ani sluneční brýle. A ještě to nesnesitelné horko. Nedalo se to vydržet, raději jsem se vydal do lesnatých kopců nad řekou. Nebylo to špatné rozhodnutí, bylo to tam samá malina, škoda jen, že jsem neměl hrníček, byl by jich brzy plný. Po celou dobu procházky jsem pořád nemohl zapomenout na ten komický název řeky, Po… Hned když jsem se vrátil večer unavený z výletu, otevřel jsem na hotelovém pokoji okno a ze zvědavosti našel v cestovní tašce slovník, který jsem si pro jistotu přibalil na cestu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že Po je slavná známá italská řeka Pád.

napsal VK_Stahlavy

Noční bojovka

Probralo mě lehké třesení, někdo říkal mé jméno: „Petře, vstávej, dnes v noci jsme na řadě my!“ No jasně – noční bojovka! Jak jsem jen mohl usnout? Honem, kde mám brýle? Když jsem došel k ohništi, Tomáš už otvíral obálku s instrukcemi. „Musíme sebou hodit, čeká nás dlouhá cesta,“ povídá. První úkol zní jasně – nasbírat plný hrníček lesních plodů. „Pohodička,“ sykl Tomáš a už mě táhne k místu, kde stával starý vojenský bunkr, „malin je tu pro celý tábor.“ Druhý úkol už byl horší: máme se co nejrychleji dostat na rozhlednu. Tu jsme si loni postavili na kopci za řekou. Ve dne je to legrace, ale teď v noci? „Chtělo by to loď,“ povzdechl si Tomáš. „Nebo alespoň lodičku,“ usmál jsem se. Bylo jasné, že ani jednomu z nás se do studené vody nechce. Ale jinak to nešlo. Oblečení jsme i s hrnkem malin zabalili a pomalu vlezli do vody.

(Humerus75)

„Brr, ta je ale ledová,“ postěžoval si Tomáš. Na druhém břehu jsme se rychle oblékli a vydali se nejkratší cestou k rozhledně.  Tam nás čekal třetí a poslední úkol: přečkat zde noc a vrátit se do tábora až za svítání. Byla teplá letní noc, obloha zářila tisícem hvězd a my … téměř okamžitě usnuli. Probudily mne až první paprsky slunce. Z rozhledny byl úchvatný pohled do kraje. Řeka se pode mnou třpytila jako vyleštěné zrcadlo. Z lesů stoupala pára. A měnapadlo, že už vím, co znamená „zemský ráj to napohled“. Z mého rozjímání mě vytrhl až Tomáš: „Člověče, co tu stojíš jak solnej sloup?“ Sundal jsem si brýle a rychle setřel slzu, co se mi zaleskla v oku. Co jsem dnes ráno cítil, by Tomáš nikdy nepochopil. „Jasně, jdeme“ řekl jsem „nechceme přeci přijít o snídani.“ Posbírali jsme rozsypané maliny a vydali se směrem, kde ležel náš tábor.

(Fibula)

Příspěvek byl publikován v rubrice ... psací - GC21B21. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *