Řeka

Údolím se linula Řeka. Nebyla nijak hluboká, člověk ji bez problémů přešel. Nebyla ani široká, když ji člověk přeplaval, ani se nezadýchal. Občas se mohlo zdát, že voda stojí, tak malý proud se v ní skrýval. Ale přesto to byla velmi zajímavá Řeka, i když neměla žádné jméno. Jen málo lidí o ní vědělo.

Dávala naději beznadějným, sílu vyčerpaným. I já jsem si k ní nejednou šel pro radu a povzbuzení. Řeka mě měla ráda, vždy se na mě usmívala, když jsem šel kolem ní. Občas jsem si lehl do trávy a pozoroval, jak řeka plyne. Nejlepší to bylo v létě, zem byla teplá a všude kolem kvetly pampelišky.

Rád bych vám ale vyprávěl o jedné mé podzimní vycházce. Po obědě jsem si řekl, že se musím zajít podívat na Řeku, jestli jí náhodou není smutno. Tráva kolem už dávno nebyla sytě zelená, stromy shodily své listí a i červené maliny, které v létě zdobily břeh Řeky, podlehly změně klimatu.

Foukal silný vítr a na nedaleké louce děti pouštěly draky. Byly krásně barevný, každá mašle na drakově ocasu křičela do světa jinou barvu, aspoň něco veselého v tom nudném a depresivním pozdním podzimu.

Mou pozornost ale upoutala Řeka. Mé tušení bylo správné, opravdu byla smutná, tak jsem ji ještě nikdy neviděl. Sedl jsem si na okraj břehu a dělal řece společnost. Seděl jsem tam dlouho, dokonce jsem i usnul, a když jsem se probudil, byla už tma.

Také jsem byl smutný. Ten podzim mě zmáhá, vyhlídka na zimu taky není nejlepší a jaro přijde až za dlouho. Den je krátký a sychravý, slunko se ukáže jen občas, ale zato deště je neustále dost, nic pro mě.

Chtěl jsem Řeku nějak rozveselit, ale jak? Jak se zvedne nálada takové Řece? Neměl jsem tušení, chvilku jsem ve tmě přemýšlel, ale stejně na nic nepřišel.

A tak jsem šel domů. Jak jsem vstal, uvědomil jsem si, jaká je zima. Zase z toho budu nemocný, nenávidím podzim, člověk se už ani venku zdržet nemůže. Ale ještěže nepršelo, to by to bylo ještě horší.

Přišel jsem domů a uvařil si třešňový čaj. Moc mi nechutnal, lepší by byl s medem, ale zapomněl jsem si pro něj k sousedce dojít. A už je tma, jako kdyby byla půlnoc, zalezu do postele a půjdu spát.

Pohled na hodiny mě ale trochu znejistěl. I když už byla tma aspoň tři hodiny, bylo teprve šest. Možná jsem blbě odhadnul čas, u řeky jsem hodinky neměl, ale divné to bylo. Cestou jsem ani nepotkal žádného člověka, v tuhle hodinu se venku ale vždy poflakuje celkem dost lidí.

Nakonec jsem to pustil z hlavy a šel spát. Noc byla krátká a bezesná, ale zato ráno mě čekalo velké překvapení.

Příspěvek byl publikován v rubrice "Umělecká tvorba" se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *