Anděl je prý mýtická nadpřirozená duchovní bytost. Takže vlastně neexistuje? Ale existuje. Jen si trošku musíme poupravit definici anděla. Anděl je něco dobrého a krásného, snad všichni se mnou budou souhlasit. Ale přece to vůbec nemusí být ani duchovní, ani nadpřirozená a už vůbec ne mýtická bytost.

Takže jak takový anděl vypadá? Tady už se asi názory budou rozcházet, ale podle mě je anděl přímo úžasné a dokonalé stvoření. Má kudrnaté nebo vlnité blonďaté vlasy, které jsou často delší než krátké a jeho oči jsou zelenkavé nebo světlounce modré.  Je spíše nevýrazné postavy, ale člověk si ho vždycky všimne. Možná je to úsměvem, který andělovi vždy zdobí obličej. Je to úsměv jedinečný, protože dodává jistotu, sílu a odvahu.

Občas narazíme i na maskovaného anděla. Nemusí mít pro anděla typické vlasy, oči ani postavu, ale podle úsměvu ho většinou poznáme. A pokud ne, je tu pár dalších znaků, podle kterých anděla bezpečně identifikujeme.

Povahové rysy jsou celkem jednoznačné. Anděl nám nikdy neublíží a vždy to s námi myslí dobře. Snaží se dělat vše pro to, abychom se měli co nejlépe, pomáhá nám v těžkých situacích a neustále na nás dohlíží. Stará se o nás a tak nás nikdy nenechá trápit se. Anděl nás nikdy nepodrazí a ani nezklame a jak jednou na jednoho narazíme, už nás neopustí. Provede nás celým životem.

I když to není zas tak úplně pravda, protože i o anděla můžeme přijít, pokud si ho nebudeme vážit nebo pokud si neuvědomíme, že je andělem. Anděl je naším smyslem života, je to bytost, na které by nám mělo záležet nejvíce. Nikdy nesmíme podcenit jeho důležitost. Musíme mu být vděční za to, že je a nikdy neuškodí to dávat najevo.

Znáte nějakého anděla? Važte si ho a hlídejte ho, aby neuletěl…

Slovo milovat je používáno celkem často. Ale co vlastně znamená? Podle Wikislovníku je to buď být někým silně přitahován nebo mít silně něco/někoho rád. Zajímavá definice, ale pořád neříká, co to vlastně je, když někoho milujeme. Podle mého názoru je slůvko milovat ve většině případů pouhá hyperbola. Miluji jahodovou zmrzlinu, to přece musí být hyperbola!

Tím jsem vlastně vyloučila případ „mít něco silně rád“. A copak milujeme člověka, kterým jsme silně přitahováni? Ano, ale pouze pokud ho máme zároveň silně rádi.

Co teda obnáší někoho milovat? Ví někdo definici? Já se žádné nedohledala, můžu jen hádat. Znamená to snad myslet na člověka, kterého milujeme dnem i nocí? Při každé činnosti se koutkem mysli upínat právě k osobě, kterou milujeme? Je to snad úžasný pocit za jeho přítomnosti a divný pocit neúplnosti, když jsme sami? Jako by něco chybělo. Jako by někdo chyběl.

Je to snad i strach, když je námi milovaná osoba pryč? Strach, že jsme sami, strach, že se může něco přihodit, když nejsme spolu? Snad i trochu obavy, co ten druhý zrovna dělá? Patří k tomu i pocit, že toho člověka budeme milovat na věky? Nemožnost představit si svět bez něj, nepřipustit si, že bychom se jednou mohli zase na světě ocitnout sami, bez osoby, kterou tak moc milujeme?

Možný je to pocit, že žijeme jen pro jednu osobu, nebo snad fakt, že nemáme nic jiného, co je nám minimálně z poloviny tak důležité? Nemít nic potřebného, nic na čem záleží, jen člověka, kterého milujeme? Chtít mít toho člověka co možná nejblíže a i při objetí nám přijde nedostatečně blízko? Je to žití v přítomnosti, ale s myšlenkami na minulost i budoucnost? Mít krásné vzpomínky a zároveň vědět, že budou i lepší?

Co vlastně může člověk milovat? Jsou to oči, které jsou obdarovány trochou nálady? Je to snad úsměv, který má každý člověk jedinečný? Jsou to vlasy, které ohraničují obličej a dokreslují jeho tvar? Nebo snad osobité reakce na skutečnosti a vyřčená slova? Možná objetí a polibek? Přítomnost a blízkost, fyzická i psychická?

Je možné, aby tento pocit, který toho tolik obnáší, někdy vyprchal? Aby se vypařil jak pára nad hrncem? Nebo snad bude stále silnější, i když nám přijde, že nemůže být silnější než v aktuální okamžik?

S časem přibývají vzpomínky, některé se zamlžují, ale některé jsou i po půl roce úplně čerstvé. Ale vzpomínky jednoduše obnoví třeba i fotka a čím víc toho zažijeme, tím víc můžeme vzpomínat. Víc milujeme. Víc si uvědomujeme, co vlastně máme.

Fotografie jsou kouzelné, ale ty černobílé ještě více. Co je vlastně na černobílých fotkách tak přitažlivého a krásného?

Snad na první pohled je poznat, že fotkám chybí barvy. A právě to je zdrojem všech předností černobílých fotek. Barevné fotky jsou sice pěkné, ale právě barvy často odlákávají pozornost od toho hlavního. Pokud na fotce barvy chybí, vynikne to důležité, člověk dříve a lépe pozná hlavní objekt i myšlenku fotografie.

Černobílé fotky se vlastně skládají jen ze světla a tmy. Je mnohem těžší vyfotit pěknou černobílou fotku než pěknou barevnou. U černobílé fotky často silněji vynikne kontrast, a s ním i tvary a struktury vyfocených objektů. Motiv se tak stane výraznějším, fotka působí mnohem silněji a vypadá svým způsobem i hlubší.

Dříve se fotografovalo jen na stříbro a tak nebylo možné jednoduše vyrábět barevné fotky. Mnohem častější proto byly ty černobílé a to je možná důvodem, proč černobílé fotky vypadají starší, než jsou. Černobílost dodá fotce vzpomínkový nádech, který ještě znásobí trocha šumu.

Snad nejúžasnější na černobílých fotkách je jejich vyvolávání. Pokud fotíte na černobílý kinofilm, není vůbec složité si fotky sám vyvolat doma, v zatemněné koupelně.

Vyvolávat si fotky své fotky má své kouzlo. Do posledních momentů vlastně vůbec nevíte, jak bude fotka vypadat. Je to překvapení nakonec. Každé fotce při vyvolávání věnujete minimálně 15 minut, a tak vás výsledek o to více potěší. Je úžasné pozorovat, jak se tvář, květ nebo budova pomalu ukazuje.