Ležel jsem v posteli a přemýšlel, jestli už nemám vstát. Bylo sice už pozdě, ale mně se ještě vstávat nechtělo. Znáte to, když si řekněte „ještě pět minut“ a nakonec je to několik hodin? U mě to bylo skoro každý den, ale nešlo se tomu ubránit.

Jediné, co mě z postele bezpečně vyhnalo, byl hlad. Zakručelo mi v břiše a tak jsem vstal a podíval se z okna. Stačil jediný pohled a hned jsem měl o kapku lepší náladu, přes noc napadl sníh a tak se mi naskytl pohled na závěje zářivě bílého sněhu. Vše ještě zkrášlovalo slunce, které se dnes výjimečně neschovávalo za mraky. Obloha byla blankytně modrá a po krátkých dnech bez slunce jsem si skoro myslel, že se mi vše jenom zdá.

Najednou jsem dostal chuť jít stavět sněhuláka. Ale sám nepůjdu, kdo by šel se mnou? Vzápětí mě napadl můj mladší brácha, určitě ještě spí.

Ale nespal. Když jsem přišel dolů do kuchyně, už snídal. Na stole byl věnec se čtyřmi zapálenými svíčkami, který mě upozornil na fakt, že už jen pár dní a máme tu Štědrý den. Letos jsem v klidu, začal jsem s nákupem dárků brzy, je to lepší než se stresovat na poslední chvíli a hlavně je z čeho vybírat.

Uvařil jsem si čaj, ukrojil vánočku a posadil se proti bráchovi. Někdo mi tu chyběl, ale s tím já nemohl nic dělat. Když jsem navrhl, že bychom mohli po snídani jít postavit sněhuláka, ihned nadšeně souhlasil.

Zakousl jsem se do vánočky a v zápětí jsem se zarazil. Máslo. Úplně jsem na něj zapomněl. Velmi nerad jsem se zvedl a došel si do ledničky pro máslo. Vánočka pak chutnala o poznání lépe.

„Tak za pět minut ať jsi tady a oblečený, jinak jdu sám!“ pověděl jsem bráchovi, když jsem dojedl a poté jsem šel zase nahoru.

Oblékl jsem bundu, našel rukavice a kouknul na mobil, jestli se někdo neozval. Nikdo, jak nečekané. Šel jsem znovu dolů, snažil se na to nemyslet a k mému překvapení tam čekal již oblečený brácha. Rozhodli jsme, že sněhuláka postavíme před domem u silnice, abychom ho měli pod dozorem.

První koule se nám vůbec nepovedla, ale ta druhá už byla použitelná. Sněhu bylo dost, bořili jsme se až po kolena a tak jsme měli i dostatek materiálu na velkého sněhuláka, žádného vychrtlého chuděrku, který se potkává na každém rohu. Když bylo tělo hotové, brácha odněkud přinesl kamínky, které posloužily jako knoflíky, oči, pusa a dva dokonce i jako nos. Sněhulák ve finále vypadal trochu jako prase. Ještě větvičku do ruky a máme hotovo. Bylo na čase, já už měl všechno úplně mokré, a začínala být mi i zima.

„Tak honem domů do tepla, uvaříme si čaj a sníme mamce všechno cukroví,“ zavelel jsem a on výjimečně i poslechl.

Když jsem se ocitl v teple a převlékl se do suchého, cítil jsem se po dlouhé době dobře. I když byly časy, kdy jsem se cítil i mnohem lépe.

Údolím se linula Řeka. Nebyla nijak hluboká, člověk ji bez problémů přešel. Nebyla ani široká, když ji člověk přeplaval, ani se nezadýchal. Občas se mohlo zdát, že voda stojí, tak malý proud se v ní skrýval. Ale přesto to byla velmi zajímavá Řeka, i když neměla žádné jméno. Jen málo lidí o ní vědělo.

Dávala naději beznadějným, sílu vyčerpaným. I já jsem si k ní nejednou šel pro radu a povzbuzení. Řeka mě měla ráda, vždy se na mě usmívala, když jsem šel kolem ní. Občas jsem si lehl do trávy a pozoroval, jak řeka plyne. Nejlepší to bylo v létě, zem byla teplá a všude kolem kvetly pampelišky.

Rád bych vám ale vyprávěl o jedné mé podzimní vycházce. Po obědě jsem si řekl, že se musím zajít podívat na Řeku, jestli jí náhodou není smutno. Tráva kolem už dávno nebyla sytě zelená, stromy shodily své listí a i červené maliny, které v létě zdobily břeh Řeky, podlehly změně klimatu.

Foukal silný vítr a na nedaleké louce děti pouštěly draky. Byly krásně barevný, každá mašle na drakově ocasu křičela do světa jinou barvu, aspoň něco veselého v tom nudném a depresivním pozdním podzimu.

Mou pozornost ale upoutala Řeka. Mé tušení bylo správné, opravdu byla smutná, tak jsem ji ještě nikdy neviděl. Sedl jsem si na okraj břehu a dělal řece společnost. Seděl jsem tam dlouho, dokonce jsem i usnul, a když jsem se probudil, byla už tma.

Také jsem byl smutný. Ten podzim mě zmáhá, vyhlídka na zimu taky není nejlepší a jaro přijde až za dlouho. Den je krátký a sychravý, slunko se ukáže jen občas, ale zato deště je neustále dost, nic pro mě.

Chtěl jsem Řeku nějak rozveselit, ale jak? Jak se zvedne nálada takové Řece? Neměl jsem tušení, chvilku jsem ve tmě přemýšlel, ale stejně na nic nepřišel.

A tak jsem šel domů. Jak jsem vstal, uvědomil jsem si, jaká je zima. Zase z toho budu nemocný, nenávidím podzim, člověk se už ani venku zdržet nemůže. Ale ještěže nepršelo, to by to bylo ještě horší.

Přišel jsem domů a uvařil si třešňový čaj. Moc mi nechutnal, lepší by byl s medem, ale zapomněl jsem si pro něj k sousedce dojít. A už je tma, jako kdyby byla půlnoc, zalezu do postele a půjdu spát.

Pohled na hodiny mě ale trochu znejistěl. I když už byla tma aspoň tři hodiny, bylo teprve šest. Možná jsem blbě odhadnul čas, u řeky jsem hodinky neměl, ale divné to bylo. Cestou jsem ani nepotkal žádného člověka, v tuhle hodinu se venku ale vždy poflakuje celkem dost lidí.

Nakonec jsem to pustil z hlavy a šel spát. Noc byla krátká a bezesná, ale zato ráno mě čekalo velké překvapení.