Uvědomila jsem si, že můj pohled na alkohol se spolu s dospíváním mění. Možná nejsem sama, kdo mění názor, možná je to celkem i normální, ale přece jen je to svým způsobem zvláštní.
Začneme u mých dvanácti let. Alkoholu jsem se svým způsobem bála, ale na druhou stranu to bylo něco strašně lákavého. Jakmile jsem odešla od rodičů na internát, můj osud alkoholika byl zpečetěn. Ale on si to každý musí užít.
Zlitá pod obraz jsem byla poprvé ve třinácti. Jednalo se spíš o příležitostné akce, v tuhle dobu jsem vlastně i začala zkoušet kouřit. Nekouřila jsem pravidelně, ale nebránila jsem se tomu.
Ve čtrnácti byly večery u Labe častější. To jsem byla pravidelným zkoušejícím kuřákem, ale nevadilo mi to. Ani to, že si ničím mozek neustálým opíjením se. Bavilo mě to, ale koho ne? Patnáct. Stále pod hranicí, kdy se smí koupit to pitomý pivo. Ale to mi nevadilo, každý volný večer se kalilo u Labe, vlastně se jednalo jen o nesmyslné nasávání, ale aspoň trochu jsem zmoudřela. Už jsem nekouřila, cítila jsem vůči cigaretám odpor a ten mi vydržel až do teď. Možná jsem teď dokonce i ráda, že jsem začala tak brzo.
S šestnácti přišlo právo koupit si pivo nebo víno a mě to bavilo. Bavilo mě vytáhnout na tu německy mluvící paní občanku, když chtěla. Desátá třída znamenala nic na práci, pomalu konec nic nedělání a neustálé nasávání u Labe. Bylo to fajn. Bavilo mě motat se až na intr, a tam se snažit chovat neopile, aspoň před mentory.
Ale když jsem přišla do jedenácté třídy, bylo mi sedmnáct, přestalo mě to bavit. V zimě jsem radši byla v teple na intru a na jaře a v létě se k večerním chlastačkám u Labe připojila jen příležitostně. Navíc jsem musela taky začít něco dělat pro školu, aspoň neničit mozek alkoholem.
Můj starý kamarád alkohol mi byl najednou vzdálený, ale přesto jsem ho měla ráda. Před osmnáctými narozeninami jsem se zlila pod obraz tři dny po sobě a pak najednou přišel zlom.
Snad všichni lidé říkají, že žádnou změnu necítí, když jim je najednou osmnáct. Ale já najednou pocítila vůči alkoholu jakýsi odpor, přestala jsem vyhledávat jakoukoliv záminku, abych se mohla jít opít.
Ale rozhodující okamžik byl ten, když jsem dostala řidičák. Moc mě baví řídit, klidně bych projezdila celý den, kdyby to auto jezdilo na vodu. A to mě od alkoholu odradilo úplně. Dám si skleničku vína a pak nebudu moci nikam jet. Alkohol si u mě získal respekt.
Možná to zní tak, že jsem abstinent a člověk vysazený proti alkoholu, ale to si nemyslete. Nemám vůči němu žádné výhrady, už ani ten odpor. Jen respekt, respekt před tím, co dovede. Nemám ráda, když ostatní pijí a já ne. Připojila bych se, ale ne vždy to jde. Někdy hold plánuju, že někam ještě pojedu a pak mi jen ostatní vadí, že oni můžou a já ne.
Jaký je váš postoj k alkoholu? Kdy jste se poprvé opili pod obraz? Změnil se váš postoj s věkem?