Výprava

Když jsem byl ještě malým školou povinným dítkem, snil jsem často o dobrodružných výpravách. Mým vzorem byla Cesta do pravěku (1955) režiséra Karla Zemana.

Nedávno jsem si na toto dětské snění vzpomněl, to když jsem ve Zlíně stál nad hrobem tohoto režiséra.

Jakmile jsem jednoho nedělního rána otevřel oči, upřel jsem pohled na okno mého dětského pokojíku. Venku už svítilo slunce. Oblékl jsem se a pomalu šel do kuchyně. Maminka již byla vzhůru a připravovala snídani. Začal jsem mamince vyprávět o svém novém snu. Stanu se lovcem dinosaurů!

Maminka se usmála a pohladila mě po vlasech. „Můžeš být lovcem dinosaurů, ale až se umyješ, vyčistíš si zuby a nasnídáš se.“ Nechtěl jsem mamince kazit radost, ale lovci dinosaurů se přece nemyjí, copak v pravěku bylo mýdlo!? Neochotně jsem tedy odešel do koupelny…

Po snídani jsem se vydal k řece. Udělám to jako ti kluci v tom filmu a do pravěku se dostanu jeskyní, ve které se ztrácí řeka! Ale nemám loď! Rozhlédl jsem se po okolí a našel několik trámů.

No jasně vyrobím si svou vlastní loď. Lopotil jsem se s tím svým plavidlem mnoho hodin, dokonce jsem zapomněl i přijít k obědu. Ale výsledek byl v mých očích dokonalý. Několik trámků svázaných provázkem a uprostřed stěžeň na plachtu. S tou plachtou to budu muset ještě domyslet, ještě nevím, co bude sloužit jako plachta, ale to teď není podstatné, vždyť je tu řeka! A ta mou loďku bude unášet po proudu směrem k vysněnému pravěku.

Jako správný průzkumník bych měl mít nějaké zásoby jídla. Rozhlédl jsem se okolo a uviděl keřík a na něm jedna malina vedle druhé. To by mohlo pro dnešní výpravu stačit. Žádný hrníček jsem neměl, tak jsem maliny posbíral do ohromného lopuchu a položil na svou loď.

Konečně můžu vyrazit. Opatrně jsem vlezl na palubu, plavidlo se nezdálo být příliš stabilní. Ale co, každý badatel překonává nástrahy a potíže, tak to přece nevzdám.

Pomalu jsem odrazil od břehu a konečně začalo moje dobrodružství. Po pár stech metrech jsem projel zátočinou a otevřel se přede mnou kouzelný pohled. Na břehu stála malá dřevěná chaloupka.

Na zápraží seděl bělovlasý stařeček s bílým plnovousem. Na nose měl nasazeny brýle a na klíně mu ležela otevřená kniha, asi nějaký naučný slovník. U nohou mu seděl psík. Připadal jsem si jako bych objevil kouzelného dědečka.

Dědeček i psík se na mě zahleděli a připadalo mi, že se dědeček maličko pousmál. Chtěl jsem jim zamávat, ale v tu chvíli moje loď narazila na naplavený kmen.

Tím nárazem jsem ztratil rovnováhu a spadl do vody. Snažil jsem se plavat, ale proud mě unášel pryč. Bojoval jsem s vodou, co to šlo, ale brzy jsem se unavil a přestal plavat.

Proud mé bezvládné tělo odnášel dál a dál. Když jsem začal ztrácet vědomí, ucítil jsem něčí silné paže, které mě vylovily z vody. Otevřel jsem oči a uviděl bělovlasého stařečka. Objevil se tu tak nějak znenadání a zachránil mě.

A hned mi všechno došlo, byl to POHÁDKOVÝ DĚDEČEK!!!

Napsal D@ewo

Příspěvek byl publikován v rubrice ... psací - GC21B21. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *