Snad není má představa o hudební výchově v Čechách milná. Zažila jsem ji jen šest let, pět let na základní škole a rok na gymnáziu. Můj dojem je takový, že se o hodiny hudební výchovy zpívá. Kdo zpívá, dostane na vysvědčení jedničku, kdo dělá bordel nebo naštve učitelku, dostane za dva.
Jenže v Německu je to jiné. Když v sedmičce půlka třídy z hudebky propadala, rodiče se divili a zlobili. Jenže, ona to pro některé není žádná sranda, dostat aspoň tu čtyřku. Abych to vysvětlila. Známky se získávají různým způsobem, dalo by se to rozdělit do čtyř skupin. První je známka za zpívání. Pokud si člověk pamatuje text písničky, kterou má zpívat, pokud zpívá úplně čistě, dostane za jedna. Jakmile to jednou ujede, je to dvojka. Pokud je to víc ujetí, má za tři a pro úplně falešné je tu čtyřka, i když umí text.
Další známka se dostane za notové písemky. Učitelka předpokládá, že všichni znají, kolik má jaká stupnice křížků a béček, že všichni vědí, jak která nota vypadá. A tak hned v sedmé třídě spustí složitější věci. Čech, který chodil do hudebky, nemá problém, ale co zbytek Čechů? Pro ty je tu ohodnocení pět nebo šest.
Třetí skupinou známek jsou známky za písemky o dějinách hudby. Máte se naučit mraky faktů, je to snad horší než dějepis. I když, … O dějepise v Německu zase jindy.
Poslední možnost, jak získat známku je interpretace. Učitelka vám pustí skladbu a vy máte určit, co tam hraje, proč to tam hraje, jak to hraje, jaké to vyvolává pocity, … Nic složitého, říkáte si? No, něco člověk vymyslí, ale ona toho chce stokrát víc! A uvědomte si, že to nechce ve vaší mateřské řeči…
Já z hudebky nakonec měla vždy za dva. Za zpívání a notové písemky jsem dostávala jedničky, kazila to trochu tím dějepisnějším. Ale jednou mi i ze zpívání dala 1–2. Tajně ji podezírám z toho, že mi nechtěla dát jedničku na vysvědčení, protože jsem díky této známce měla průměr 1,5.
Jakmile přijde člověk do jedenácté třídy, mnoho se změní. Nejenže si může vybrat mezi hudební a výtvarnou výchovou. Já samozřejmě volila hudbu, protože malovat vážně neumím. Byla jsem jediná z Čechů. A co po mě chce ta paní, co učí teď? Interpretace not, zhudebnění povídky nebo básně, dopis dávno mrtvému Schubertovi a podobné věci. Dnes už mi to nepřijde zvláštní, asi jsem si za těch pět let zvykla. A asi mi to v Čechách bude i chybět. :)