Jak šel táta Afrikou

Asi si řeknete, že sem tahle kniha moc nepatří, proto bych nejprve asi začala tím, jak jsem se k ní dostala. O češtinu jsme každý dostal knížku, kterou máme přečíst a pak o ní povědět ostatním. Na mě vyšli povídky od Oty Pavla. Říkala jsem si, že jsem ještě dopadla dobře, protože knížka není moc tlustá(190 stran), a povídky znamenali, že to nebudu muset číst celé.

kniha je podle tematiky rozdělená na tři části. Ze začátku mi dělalo problémy začíst se, ale asi po pěti stránkách jsem zjistila, že se to čte dobře. V povídkách se toho moc neděje, takže se člověk bez problémů dokáže orientovat v ději. Nevím, jestli Ota Pavel opravdu prožil vše, o čem vypráví, ale rozhodně to na mě působilo takovým dojmem. Většina povídek je přibližně na tři stránky a dozvídáme se o autorově životě. Jsou i části, kde vlastně děj není, působí to na mě spíše jako úvaha. Je to něco úplně jiného, než na co jsem zvyklá(poslední dobou se omezuji na Stephena Kinga), ale je to chytlavé. knihu jsem nakonec přečetla celou a bez problémů.

O rybách a řece

Už podle názvu této části pochopíme, o čem je. Hned první povídka mě zaujala. Jmenuje se „Autointerview“. Je to vlastně rozhovor mezi Otou Pavlem a Otou Pavlem. Dozvídáme se, proč ho vlastně rybaření baví. Druhá povídka je také zajímavá, jmenuje se „Je rybařina sport?“. Autor si hned na začátku povídky odpovídá „Zatraceně, rybařina je nádherný sport“ Mně osobně tato část moc neříkala, nikdy jsem nerybařila a byla to pro mě španělská vesnice.

O sportu

V této části se dozvídáme mimo jiné to, že autor hrál hokej za Spartu. Můžeme se o tom dočíst v povídce „Proč jsem se nestal světovým hráčem“. Ota Pavel měl rád cyklistiku, dokonce napsal se spisovatelem Kožíškem scénář k filmu „Poslední etapa“, ale tvrdí, že to nebyl dobrý film, a že je velmi těžké napsat něco dobrého o cyklistice, a proto je jeho velká touha napsat román o cyklistice.

O lidech a zemi

Tato část se mi líbila nejvíce. Ota Pavel popisuje své zážitky v cizích krajích, a dokáže nádherně popsat i krajinu. Z této části stojí za zmínění tři povídky. První z nich je „Krása bez závoje“. Myslím si, že vám tuto povídku nejvíce přiblíží ukázka: „Pak se slečna svleče úplně donaha. Jako ženská není špatná a člověk na to civí jak školák, že najednou vidí před tolika lidmi bradavky a dole černý trojúhelník. Jsem dost překvapen, neznal jsem to, takhle úplně donaha se smí ženy svlékat jen v málo zemích, například v New Yorku by jim to na tři měsíce zavřeli.“ Ta druhá se jmenuje „Jak šel táta Afrikou“. Zmiňuji se o ní proto, že se tak jmenuje i celá kniha. Tato povídka je nejdelší(má 17 stran). Ota Pavel vypráví o zážitcích svého otce. V povídce se setkáme se salutující opicí, pouští a žízní, s Araby a chladnokrevnou vraždou, a nakonec i s českými buchtami. Poslední povídku nebudu moc rozebírat, ale moc se mi tam líbila jedna část. Jmenuje se „Běh Prahou.“ „Jste tak krásná,“ a oči na ní mohl nechat. Maminka se usmála, kterou ženu by to nepotěšilo. A pak ten hezký pán dodal: „Jenom by mě zajímalo, co máte s tím židem?“ „Tři děti,“ řekla maminka, dotančila a sedla si zase vedle tatínka.

Velká výhoda této knihy je, že jsou povídky hodně krátké, a tudíž není problém knihu číst a pak jí třeba na půl roku odložit. Je to spíše oddychová četba, ale pěkná.

Příspěvek byl publikován v rubrice ... Ota Pavel. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *