Kniha je autobiografickým románem Jiřího Weila a je vyprávěna Josefem Roubíčkem, židem žijícím v nacistické Praze. Josef byl původně bankovním úředníkem, ale nyní žije v největší bídě. Žije v rozpadlém baráku, vlastní jen starý rozviklaný kuřácký stolek a rozbitá kamna. Žije jen díky vzpomínce na Růženu, jeho přítelkyni, kterou okolnosti dohnali k ukončení vztahu. Popisuje všechny útrapy, které židé zažívali s úplnou samozřejmostí, jen přežívá a poslouchá zákazy a nařízení.

Josef nemá peníze, když nějaké má, nemůže si koupit ani maso, řezník mu smí prodat pouze kosti a krev. Když mu dojdou peníze úplně, jde navštívit svého známého, chce půjčit drobné na tramvaj, ale dostane velký obnos. Když Roubíček tento dar nechce přijmout, známý mu řekne, že je lepší když peníze dostane Josef, než kdyby všechno dostali oni. Tím jsou myšleni němci, v knize se o nich vždy mluví v třetí osobě množného čísla.

Josef neustále musí na všelijaké úřady, vyplňuje nesmyslné dotazníky, zapisují ho na různých úřadech. Jelikož bydlí na konci města, musí jezdit tramvají. Židé si ale nesmí sednout v tramvaji, nesmí nastoupit do plné, a pokud se tramvaj naplní, musí vystoupit. Někteří lidé si libují ve vyhazování židů z jedoucí tramvaje a jednou se to přihodí i Roubíčkovi. Tam na něj narazí dělník Materna, společně odpárají židovskou hvězdu, která se musí nosit vlevo, přesně na srdci a nesmí být umazaná. Poté se vydají do hostince na zředěné pivo. Roubíček od doktora dostal čtyřku, což znamená, že je nemocný a nehodí se pro těžké práce. Zaměstnají ho na hřbitově, domů se mu nastěhuje kocour Tomáš a i přes všechna příkoří se zdá, že je Josef spokojený.

Začnou transporty a jeho teta se strýcem se dostanou do jednoho z prvních. Všechno vyčítají právě Josefovi, že jim prý není vděčný za jejich výchovu a že do transportu jdou jenom kvůli němu a jeho kocourovi. Nakonec se mu ale oba omluví, že to tak nemysleli. Jednoho dne se Josef dozví, že v příštím transportu budou na řadě Roubíčkové. Ale nějakým nedopatřením není přečten Josef, a tak jde jeho svobodný život dál. Když je řeč o transportech, je to přirovnáváno k cirku, při popisech těchto cirků se slovo vyskytuje tak často, že až ruší.

Roční období se střídají, na podzim na hřbitově shrabují listí, v zimě pijí lipový či šípkový čaj, na jaře sázejí zeleninu, v létě jí sklízejí. Lidé pracující na hřbitově se střídají, ale Josef stále zůstává. Chodí k Maternovi, kde poslouchá rozmluvy dělníků, Materna mu pomáhá. Nabídne mu i pomoc v případě, že by měl Josef jít do transportu.

Tomáš byl zastřelen, Růžena, teta a strýc byli popraveni a tak by se dalo říci, že Josef nemá pro co žít. Ale tyto fakta způsobí to, že se zase usmívá. Je to sice falešný smích, ale směje se, protože už nemá co ztratit.

Nakonec i jemu přijde obsílka, i ten poslední Roubíček má být odvezen na východ. Ačkoliv to není v knize napráno přímo, člověk si domyslí, že se Josef začne schovávat. Děj končí, když spaluje zbytky svého majetku, odklízí Josefa Roubíčka z povrchu zemského. Mnoho židů radši spáchalo sebevraždu, než aby se staly součástí cirku, ale Josef se neponíží.

Ze začátku knihy člověk až žasne, v jaké bídě Roubíček žije, ale postupem času čtenáři přijde vše tak samozřejmé, jak je to v knize popráno.