Pokud si nedovedete představit počátky hororu, zkuste film Spalovač mrtvol z roku 1968, jeden z nejúspěšnějších výtvorů režiséra Juraje Herze.
Film byl natočen podle stejnojmenné knihy od Ladislava Fukse. Děj se odehrává v předválečné Praze, hlavní postavou je Karel Kopfkingl (Rudolf Hrušinský st.), který je vedoucím krematoria. Už jen tento fakt přivádí morbidní atmosféru. Karel ale vede zdánlivě vyrovnaný život, miluje svou manželku (Vlasta Chramostová) a své děti. Je fascinován Tibetem a nedá dopustit na svou knihu o této zemi. I když je to vlastně spořádaný člověk, nahání hrůzu. Možná proto, s jakým klidem mluví o smrti a o všem s ní spojeném. Jeho manželka je poloviční židovka a Karel se přidá k nacistům. Rozhodne se „osvobodit“ svou ženu, i své děti, které jsou z jedné čtvrtiny také Židé.
Karlovo klidností a atmosférou krematoria je skvěle dosáhnuto efektu psychologického hororu. Není potřeba žádné krve, ale přesto film na diváka působí děsivě.
V díle se zrcadlí režisérův smysl pro bizarnost, perverzi a fantaskní vidění. Ničeho není málo, ale na druhou stranu ani moc. Režisér dokázal po celý průběh filmu udržet tu nejlepší laťku.
I titulky jsou více než zajímavé. Začnou se na nás sypat různé části těl, ještě film ani nezačal a už nás děsí. Z těchto efektů ve filmu nic nevidíme, proto jsem si po skončení musela položit otázku, jestli se k filmu takovéto zpracování titulek hodí. Souvislost mi chybí.
Za kamerou stál Stanislav Milota a podle mého názoru odvedl skvělou práci, kterou k dokonalosti dovedl střih. Právě kamera a střih navodí pocit hrůzy a udivení.
Spalovač mrtvol ukázkově spojuje drama, horor i komedii. Autor docílil skvělé kombinace, která na diváka působí jedinečným dojmem.
Celkem po právu dostal film v roce 1969 cenu FITESU Trilobit za režii a kameru. S čistým svědomím můžu spalovače mrtvol spolu s Petrolejovými lampami přiřadit k nejlepším dílům Juraje Herze a zároveň doporučit.