Narodil jsem se v Poohří, nejsem sice plaváček, ale řeka můj život provází od dětství. Nedaleko mého „rodného“ domu je Oharka přeťata jezem, který na počátku minulého století nechal postavit hrabě Herberstein, majitel panství Libochovice. I z oken tohoto zámku jsou nádherné výhledy na řeku a sluneční paprsky, odrážející se od vodní hladiny. Řeka je mocná čarodějka, to napsal už jiný velikán a mě nezbývá, než to potvrdit.
Ohře v okolí Libochovic je rozmanité. Horní část, spoutaná jezem, je poklidná, přívětivá rybářům i lidem, hledající odpočinek při procházkách po obou stranách. Jez na řece je zlomem, předělem. Zde se vše mění. Je to zlom vizuální, akustický i myšlenkový. Přicházející je vytržen z poklidných pohledů, které mu byly doposud servírovány. Je pravda, není to bez přípravy, hukot řeky dává včasné znamení a změně. O dramatičnosti místa vypovídají naplavené stromy, zachycené na hraně jezu, písečné ostrovy pod jezem, které jsou každý rok na jiném místě a také zbarvení samotné řeky, které s odstupem několika dní připomíná srážky na horním toku.
Pod jezem je řeka nespoutaná, uhání do Žabovřesk, kde se na levé straně objeví jakási Porta Bohemica – bílá stráň, přičemž na pravém břehu ji provází kolosální lužní les.
Nepotřebuji růžové brýle k tomu, abych si při každé návštěvě těchto míst nebo při pohledu z okna auta při letmém průjezdu, vybavil dětství, pubertu i dospívání. Žiji reálný život, vím, hodně se změnilo, ta místa jsou jiná, ale my také. A pevně doufám, že se mi tyto vzpomínky dlouho uchovají. Někdy stačí pootevřít okno do duše.
Napsal matonni