Dnes jsem přišla na jednu zajímavou skutečnost. Člověk sám sebe pořádně nezná, aby se mohl poznat, potřebuje k tomu své okolí. Nikdy jsem si tuto věc neuvědomovala, ale je to tak. Člověk sám sebe hodnotí velmi subjektivně, a proto potřebuje někoho jiného, kdo hodnotí téměř objektivně.
Ráno mi mamka povídala, že mě prý zná kamarád jednoho absolventa na jejich oddělení. To by samo o sobě nebylo tak divné, občas dokonce mívám pocit, že mě doma znají všichni, ale zvláštní bylo to, že se mamka dozvěděla, že prý ráda fotím makro. Když jsem se nad tím zamyslela, musela jsem uznat, že je to pravda, ale neuvědomuju si, že bych někdy něco takového řekla.
A proto potřebujeme známé. Ti dokážou hodnotit nejobjektivněji, protože to nejsou ani přátelé ani nepřátelé. Tím ale nechci říci, že jsou přátelé nepotřební! Jen hodnotí trochu subjektivněji, a proto nemůžeme brát jejich hodnocení jako stoprocentně platné. Dodávají nám sebevědomí, které nám nepřátelé berou – tedy pokud si ho necháme vzít.
Z čehož vyplívá, že pokud chcete vědět, jací jste, co vás baví, co máte rádi nebo jaké jsou vaše přednosti, zeptejte se známých, oni vám to řeknou.