Sedmikrásky poletují kolem mé hlavy, motýli pestrobarevně rozkvétají na louce. Vlk hraje karty s kozou a myška je nejlepší přítelkyní kočky. A v té idylce ležím já. Kroutím prsty u nohou a culím se na šmoulově modré nebe….

„Ještěrkoo, vstávej“ šeptá vítr, nebo si to alespoň myslím.

„Vstávej ještěrko!“ pod dotykem cizích rukou s nevolí otvírám kukadla. Můj pohled spočine na rozesmátém Pedrově obličeji. Takhle brzo ráno by měl být tento výraz přinejmenším trestný. Cestou do koupelny, ještě jako ves snách, zakopávám o psa a ve snaze udržet e ve vzpřímené poloze si ukopávám malíček. Bolest mě definitivně vytrhává ze sladké náruče spánku. Nový den může začít.

Čeká nás dlouhý den. Máme v plánu ujet na kole spousty kilometrů, ulovit pár keší a zdokonalit mé horolezecké umění na skalách v Německu. Až na to vstávání je to vlastně zábava a já se na cestu těším.

Slunce má přes den takovou sílu, že se nám skoro taví pláště kol a asfalt nám bublá pod nohama. Naštěstí jedeme podél řeky, takže házíme bicykly do trávy a vrháme se do vln. Po nekonečně dlouhé době se blížíme k našemu prvnímu cíly. Kešce ve skalách. Cestou si sbíráme oběd ve stylu Jeníček a Mařenka. Jahod, malin, brouků a dalších poživatin je tu hojně. Hustá džungle se rozestoupí a my vidíme pramen, nebo spíš pramínek. Keška bude nedaleko. Pramínek je evidentně pitný protože na skobičce ze skály visí hrneček. Hygiena, nehygiena, beru plecháček a rozšiřuji řady těch, co se zde zastavili. Pedro lelkuje na skále u pramene a já hledám pixlu. Nenacházím. Začíná mě to rozčilovat a tak se do hledání ponořím ještě víc. Najednou rachot, praskot větviček. Napadne mě lokomotiva. Kde by se tu ale vzala?

„Vidělas to??“

„ Co??“

„No toho kance přece…“

Eh, přehlídla jsem kance o velkosti traktoru. K nevíře.

Když jsme se vrátili k místu, kde jsme zanechali kola, zjistili jsme že tam žádný nejsou. Určitě jsme je nechali tady. Tady je porost hustší a ty lístky jsou taový zelenější. Blbost. Celej les je hustej,zelenej a škodolibej. Po 10 minutách jsme biky objevili. Ten den to byl asi nejcennější nález J Dalším zastavením měli být skály s opravdu krásným výhledem. Zatím e mi ještě nestalo, že by ze skály byl jinej výhled. Ten kopec, kterým jsme se ke skalám blížili byl k zemi v pravém úhlu, ne-li víc.

„Broučku, není tohle náhodou vysokohorská turistika??“ vypadlo že mě mezi oddechováním.

„Ne……ta je o level níž“

Už se radši na nic neptám.

Konečně visím na skále. Z téhle strany slunce nepálí, takže se nemůže stát, že bych se upekla. Kámen příjemně chladí. Zakláním hlavu abych viděla nahoru a v tu chvíli mi padají brýle z hlavy. Koupila jsem si je zrovna včera. Jsem dost vysoko tak ani nedoufám e by tento let mohly přežít. Nepřežily. Obroučky jsou na několik dílů a skla nevidím vůbec. Po zbytek cesty se bez nich budu muset obejít.

Chystáme se na oběd. Z téhle chvíle mám už od rána strach. Německy neumím, tedy nepočítají li se do mluvy neslušné výrazy. Ale pochybuju, že by mi za jejich užití tleskali. Jsem ale vyzbrojena slovníkem. Číšník naštěstí umí krapet česky. Objednáváme si a pivem zapíjíme věčnou slávu mých brýlí. Tento rok už jsou to třetí brýle které jsem zabila. Po pozdním obědě nás čeká cesta přívozem na druhou stranu Labe. Loď k nám pluje zvláštním houpavým pohybem jako by snad kulhala nebo do ní zatékalo. Plavba to byla příjemná a lodička nás vysadila na druhém břehu. Po několika kilometrech jízdy Pedro píchl. Vyházel všechny věci z batohu aby přišel na to, že lepení nechal doma na botníku. To náš výlet po přírodních krásách poněkud zkrátilo. Několik dlouhých kilometrů jsme šli pěšo na vlak. Alespoň tady jsme měli kliku. Vlak jel téměř záhy. Nasedla jsem, opřela hlavu o okno a v tu ránu jsem o sobě nevěděla.

I tak jsme domu přijeli celkem v pozdním odpoledni. Sluníčko pořád žhnulo jako by chtělo překonat všechny hranice. Představa vany a mýdla byla neodolatelná. Byl to pěknej den.

Tak zase zítra

napsala ReeR

Byl, žil jednou jeden keškař a ten rád cestoval. Jednou se rozhodl, že najde keš jménem Hrobka objevů, která byla v Egyptě. Podíval se na souřadnice a byl překvapen, protože ukazovaly doprostřed pouště. Bylo to divné, ale musel jí najít. Nevěděl proč, ale prostě musel. Našel zájezd do Egypta, ale jen na tři dny. Přihlásil se na ten zájezd, sehnal slovník a vyrazil. Do Egypta letadlem a dále lodí po řece Nil. Rychle se ubytoval a hurá na kešku. Sebou si vzal sluneční brýle, svačinu a láhev vody. Plahočil se pouští a slunce ho úplně vysušilo. Když dorazil na uvedené souřadnice, rozhodl se, že se občerství. Vypil poslední hrníček vody a zakousl se do své oblíbené oříškové čokolády. Ale co to? Nebyla to čokoláda, ale mýdlo, které si omylem zabalil. Vykulil oči a díky tomu ji spatřil. Zařval : „ KEŠ !!!!“ …. a z pusy mu vylétly bubliny.

Přiskočil, strhl z ní víčko a najednou mu z tváře zmizel úsměv. V krabičce byl jen dost podivný skřítek. Na přiložené kartičce bylo naškrábáno : Neberte Sultána Sama z keše nebo nenajdete pokoje. Lekl se a chtěl ho vrátit, ale neznámá síla ho donutila, vložit figurku do batohu.

Na pokoji postavil Sultána Sama na okno, jeho pohled směřoval na misku malin. Kačer si toho všiml, ale myslel , že je to náhoda a vzal si jednu malinu, aby zahnal pachuť mýdla, kterou měl stále v ústech. V tu chvíli Sultán Sam spadl na zem. Kačer se strašně lekl. Sošku postavil a odešel se umýt. Byl velmi zneklidněný. Normálně by ošklivého skřeta vyhodil, ale nemohl se ho vzdát. Proč?!

Po uklidňující koupeli se vrátil zpět na pokoj. Miska malin byla prázdná a Sultán Sam pryč. Chvíli ho hledal, ale byl strašlivě unavený a tak to přestal řešit.

V noci ho probudil divný zvuk. Otevřel oči a viděl Sultána Sama jak nad ním stojí. Vyděsil se a ……., skřítek se do něho vtělil.

Od té doby už jen keškoval, byl jak posedlý, ale nic jiného nedokázal dělat.

A tak vznikají kačeři, kteří mají velmi mnoho keší :)))

Malá kočička žila se svojí maminkou ve velikém domě.Ve stejné ulici bydlí i její kamarádi, se kterými chodí malá kočička do školy. Jednoho dne se maminka zadívá na otevřené okno a praví: „Venku svítí slunce a je nádherné počasí, vyrazíme si na výlet. Rychle dojíme snídani, sbalíme oběd a svačinu do batohu a vyrazíme. Cestou se ještě zastavíme pro tvého kamaráda ježka“. Vyrazili společně vlakem do blízkého lesa, že se projdou údolím, kterým teče řeka Šplouchavice a cestou proti proudu se podívají na zříceninu hradu Myšákov. Když dorazili na hrad dostal ježek hlad, protože se málo nasnídal. Maminka vybalila z batohu velké tvarohové koláče. Když dojedli svačinu, ježeček chválil – ty koláče byli sladké jako malina. Děkuji, moc jsem si pochutnal. Posilněni vylezli na vysokou věž, byl z ní nádherný pohled do širokého okolí i na řeku, po které právě plula malá loď poháněná plachtou. Cestou z hradu se ti malí nezbedové mamince kočce zatoulali do lesa. Běželi napřed a zahnuli špatně na malou pěšinku. Ta je přivedla ke staré jeskyni. Kočička začala ježka strašit, že z té jeskyně vyleze strašlivý drak Kočkožrout a dá si je k obědu. Jenže ježek nebyl žádný strašpytel a nebál se. Proto povídá: „škoda že ssebou nemám naučný slovník, abych zjistil jestli v té jeskyni nežili nějací loupežníci a jestli tam není náhodou schovaný i nějaký geopoklad“. V tom zaslechli volání kočičí mámy, tak se rozběhli zpátky. Jak tak běželi, povídá kočička: „smůla, že jsme si nevzali taky malý hrníček, aby jsme do něho nasbírali borůvky. To by nám snad maminka odpustila a upekla by nám ty dobré koláčky“. Jakmile se zase všichni sešli, vyrazili zpátky k řece. Tam maminka kočka podala tulákům mýdlo, aby si umyli ruce a mohli si pochutnat na obědě. Když si po obědě odpočinuli, vyrazili zpátky na nádraží. Tam si maminka nasadila brýle, aby mohla přečíst v jízdním řádu kdy jim jede vlak domů. Po návratu ještě doprovodili malého ježka domů a už se těšili do svých postýlek. A to je konec jednoho příběhu, kterých malá toulavá kočička zažívá se svými kamarády mnoho. Tak dobrou noc i vám děti.

Napsal anini