Pro dnešek jsem měl naplánovanou procházku po Petříně, přes Hradčany až na Letnou a zpět. Někde jsem se ale prořekl, takže místo plánovaného počtu jednoho člověka, jsme se nakonec sešli čtyři. Víc lidí je větší legrace takže sraz jsme si dali u Petřínské Wherigovky, s tím že to pro začátek bude ideální a její jednotlivé lokace nás protáhnou přesně k místům dalších krabiček.
O tom, že na první naprosto jednoduchou a triviální otázku jsem odpověděl samozřejmě hned špatně, psát snad ani raději nebudu. Nicméně dobrá odpověď na druhý pokus vyšla a mohlo se pokračovat na další zastávku ke spodní stanici lanovky. Tady kupodivu správná odpověď byla dílem okamžiku a tak rychle pokračujeme dál. Cestou od lanovky na další lokaci se nám podařilo najít jednu tradičku. Její výhodou mělo být že k ní vede přímo cesta. Cesta byla ve dvou mapách, akorát ten kdo naposledy upravoval cestičky v parku s sebou mapu evidentně neměl. Na cestičku se prostě nějak zapomnělo a ke krabce nevedlo vůbec nic krom něčeho, kde ještě nedávno tekla voda z kopce dolů.
Další překvapení bylo u samotné krabičky. Teda krabičky, ono by bylo asi lepší napsat keše, protože o krabičce se tady nedá hovořit. Keš měla být velikosti regular, což se o ní ovšem opravu říct nedá. Stávala se totiž pouze z igelitového pytlíku s logbookem, nějakou hračkou a kartičkou se jménem, zakladatelem a souřadnicemi. Žádná krabička tam prostě není, prostě regulérní krabička bez krabičky. Další překvapení nastalo teď, když koukám na podmínku logu. Přiložte fotku své první velké lásky, to jsem opravdu zvědavý co tam dám.
No nic, pokračujeme s Wherigovkou dále tentokrát kousek od petřínské rozhledny. První pokus Wherigovka padá… Asi na třetí pokus se lokace zaznamenala, zbývalo udělat pár kroků pod rozhlednu. Kdo by to čekal, opět pád aplikace. Mírně rozladěn jsme se snažil dobrých dvacet minut přesvědčit Colorado o zprovoznění, ale marně. Jakýkoli pokus o načtení uložené pozice skončil pádem (nečekaně). Moc pěkný začátek. Hlavou mi probíhají myšlenky ve stylu, vždyť je to jedno, máte před sebou ještě 14 nebo kolik krabiček, tak se nic tak strašného neděje. Ale černé mraky, blýskání a hřmění začaly v tom okamžiku moje plány tak trochu bořit.
Slejvák přišel přímo v dobu uzavírání muzea, takže nebylo moc kam schovat 4lidi, kteří měli dohromady pouze jednu pláštěnku. Prvních deset minut jsme strávili pod stromem konejšením se že za chvilku přestane, že je to pouze lokální přeháňka. Bouřka si ovšem rozhodně nemyslela nic o tom že by měla přestat a naopak zesílila své hřmění a blýskání (nečekaně). Zatím co strom postupně promokal, rozhodli jsme se že se přestěhujeme o pár metrů dal do telefonní budky. Kolegu s pláštěnkou jsme nechali solidárně venku na dešti a tři jsme se mačkali v budce, hledajíc tam nějaké místo pro uložení mikro keše v nenafouklé PET lahvi. Krabička byla postupně přilepena snad na všechna možná i nemožná místa, tak aby nakonec (nečekaně) opět skončila v batohu.
Při prvním náznaku o ustávající déšť jsem se vydal k další asi 250m vzdálené krabičce, doufajíc že si napravím prozatímní hrozné skóre a najdu alespoň něco. Samozřejmě ani po pěti marných minutách kdy přišel i zbytek z party, ani po dalších asi deseti kdy jsme společně prolezli snad úplně všechno jsme krabičku nenašli.
Během rozhodování se co dál došlo konečně na moji Italskou kuchyni. S radostí jsem se ujal vedení skupinky, ale jen do té doby než za cca dvě a půl minuty začal opět příšerný slejvák. S mírně utuchajícím nadšením jsme seběhli dolů ke zdi Nemocnice milosrdných sester, kde jsme se nalepili pod převislý keř, který dával v uličce jedinou šanci kde se alespoň trochu schovat. Jeho nepromokavost trvala asi tak minutu a půl. Po této době někteří začali nadávat na toho kdo celou akci vymyslel, někteří si začali zpívat něco o tom že prý Prší prší jen se leje a někteří pouze v duchu litovali kam se to zase dostali. V průběhu několika málo minut jsme začali promokat skrz na skrz. Pod keřem jsme stáli jen aby se neřeklo, pršelo tam už úplně stejně jako mimo keř a nám začalo promokat krom horního i spodní prádlo (nečekaně). Nezbývalo než doufat že různá elektronika co jsme měli po kapsách, taškách a batozích, počínaje GPSkami, přes mobily a foťákami konče je víc vodotěsná než naše oblečení.
Hlasováním bylo jednoznačně zvoleno, že na to dneska už kašlem, a že nemá cenu čekat pod promokavým keřem a nejlepší co můžeme udělat bude, když se hodně rychle přesuneme k autům, kam nejen že neprší, ale mi co jezdíme sami se můžeme z toho mokrého i svléknout. Seběhli jsme tedy nějakou uličkou zpět dolu na švandák, říkaje si jak je paráda že už přestává pršet. Padl dokonce návrh jít nahoru znovu když pršet téměř přestalo, naštěstí už jsme měli ale tak zkaženou chuť že krom rozloučení ve stylu to jsme si ale pěkně hromadně zmokli jsme se nezmohli vůbec na nic. Následovalo už jen odložení totálně promočený svršků, jejich vyždímání a cesta domu.
Výsledek jedna tradička kde ani nevím co mám napsat do logu, a mokré úplně všechno do mobilu až po doklady (nečekaně). Fakt vydařený večer.